Sedan VAZ 2101, nazývaný také Žiguli nebo Lada 1200, vyráběli v Sovětském svazu od roku 1970. Byl to upravený italský
Fiat 124, vůz roku 1966 (některé prameny uvádějí rok 1967, ke změně ročníku vozu
roku ale došlo až po roce 1975). Pro ruské podmínky byla zesílena karosérie, zadní náprava dostala bubnové brzdy místo
původních kotoučových, byla zvýšena světlá výška, zesíleno pérování a Fiat pro vůz vyvinul nový moderní motor s rozvodem OHC.
Za pomoci Italů byla na řece Volze v městě Stavropol, přejmenovaném po vůdci italské komunistické strany na Togliatti, postavena
nová automobilka VAZ (Volžský automobilový závod). V roce 1970 vyjely první vozy VAZ 2101, pojmenované podle nedalekých hor
"Žiguli". Později dostal vůz pro export jméno "Lada". Do roku 1983, kdy byla produkce typu 2101 ukončena, vyrobili asi tři milióny
exemplářů. Do Československa vůz dováželi od roku 1971 a celkem dovezli 156 000 vozů VAZ 2101. Do západní Evropy
mohl být vůz dovážen až po roce 1974, kdy Fiat ukončil výrobu svého modelu 124.
Ve své době byl VAZ 2101 v zemích socialistického tábora vůz "vyšší třídy", byl dražší než vozy podobné velikosti, jako
Škoda, Wartburg nebo Moskvič. VAZ 2101 byl na svou dobu prostorný pohodlný automobil s výkonným motorem (60 koní).
Ani novější vozy Škoda 120 L/LS (s výkonem 50 nebo 58 koní) s obdobným objemem motoru tohoto výkonu nedosahovaly
a v kabině měly méně místa.
K narozeninám jsem dostal poukaz na jízdu "Žigulem", popis uváděl slogan "Žigulík – univerzální stroj na radost". Ihned jsem
si rezervoval jízdu a pár dní po narozeninách na ni nastoupil. Jízda se uskutečnila v pondělí 10. 10. 2022.
VAZ 2101 byl klasický tříprostorový sedan s motorem vpředu a pohonem zadních kol. Nové vozy bývaly poměrně tiché, po pár
tisících kilometrech ale už byl motor značně hlučný. Jel jsem v sedmdesátých letech tehdy novým vozem jako spolujezdec
a bylo to v pohodě. Po půl roce se stejný vůz už rozhodně nedal označit jako tichý a pohodový. Motor při vytáčení ječel
a na jeho provoz ve vyšších otáčkách by to chtělo špunty do uší.
Startovalo se klíčkem vlevo pod volantem a při studeném startu bylo třeba vytáhnout táhlo sytiče a po zahřátí motoru je opět
zasunout. Žigulík neměl posilovač řízení, ani brzd, tedy v porovnání s dnešními vozy bylo na jeho ovládání třeba vyvinout
značnou sílu. Naopak řazení mělo poměrně krátké chody řadicí páky a kromě zpátečky, která vyžadovala zatlačení páky do podlahy,
se řadilo celkem dobře. Převodovka byla čtyřstupňová, první tři stupně byly poměrně krátké a mezi trojkou a čtyřkou byla větší
"díra". Volant byl velký a tenký, překvapila mne dost velká vůle řízení, to už jsem dlouho nezažil. Rozjezdy mi zpočátku činily
problém, spojka zabírala hodně "nahoře" a pedál plynu měl nějak divnou polohu. Po posunutí sedadla vzad se to trochu zlepšilo,
už jsem neměl nohy tak skrčené a nešlapal na pedály tolik z výšky. Sedadla neměla žádné boční vedení, navíc byla koženková,
takže se na nich potila záda, přestože nebylo žádné vedro a v zimě chladila. S vozem jsem jel do 90 km/h, rychlosti
zdaleka nevytáčel do vyšších otáček a přesto byl velmi hlučný. Pérování bylo pohodlné, měkčí než u dnešních vozů, nevadily mu
ani zpomalovací prahy. Jen se karosérie trochu více nakláněla v zatáčce. Při rychlejším průjezdu zatáčkou na dobré silnici vůz
držel stopu, i když si pneumatiky zapískaly. Na hrbolaté silnici odskakovala tuhá zadní náprava, do této situace jsem se ale
nedostal. Karosérie měla velkou prosklenou plochu a tenké sloupky, takže byl dobrý výhled do všech stran. Vše se samozřejmě ovládalo
ručně, v předních dveřích byla ještě vyklápěcí větrací okénka. Postrádal jsem pravé vnější zpětné zrcátko, ve kterém si, kromě
jiného, kontroluji odstup od krajnice.
Při jízdě po dlažbě celý vůz drnčel a vypadalo to, že se chce rozpadnout. Tento jev u starších vozů způsobovaly radiální
pneumatiky, stejně se chovala Škoda 110 L, kterou jsem vlastnil v osmdesátých letech.
Vůz měl na svou dobu solidní dynamiku, maximální rychlost něco přes 140 km/h a zrychlení na stovku za 19 až 20 vteřin
podle zatížení. To už na dnešní dobu není žádný zázrak, ale v městě je vůz dostatečně dynamický díky poměrně krátkým převodům.
Na dálniční rychlosti ale stavěn není, při 130 km/h motor točí 5300 ot/min...
Podle sdělení majitele vozu byly na automobily VAZ levné náhradní díly a vozy se daly snadno opravovat, nevyžadovaly žádné
speciální nářadí. Jen po letní sezóně potřebovaly větší údržbu, věk se na nich už podepsal. Testovaný vůz měl třeba problémy
s elektroinstalací. Jen nevím, jak je to se získáváním náhradních dílů z Ruska poté, co Rusko napadlo Ukrajinu.
Závěrem: Žiguli (Lada 1200) byl ve své době solidní automobil, jehož úkolem bylo motorizovat Sovětský
svaz a získávat za vývoz potřebné devizové prostředky, kterých byl v socialistických státech nedostatek. V Československu
sedmdesátých let dvacátého století byly vozy značky VAZ/Lada nejrozšířenějšími dováženými automobily. Na sovětské občany už
těch vozů moc nezbylo. První vyrobené vozy trpěly několika nedostatky, pozdější byly poměrně spolehlivé. Od základního modelu
Lada 1200 byly odvozeny silnější modely 1300, 1500 a 1600, dodávali také kombi. Někteří majitelé si stěžovali na vyšší
spotřebu. Dnes je Lada (Žiguli) už veteránem a na silnici, ani veteránských srazech, jich moc nepotkáte.
Na následujících snímcích je automobil, se kterým jsem absolvoval krátkou přibližně hodinovou projížďku. Fotky jsem ručně upravil
a doplnil technickým popisem. Přidal jsem několik nákresů a průhled vozem z ilustrované dobové publikace. A také jsem
vlastnoručně sestavil pilový diagram.
