|
Pan Karl‑Heinz Bonk vybudoval a snad ještě provozuje jedinečné muzeum věnované průmyslníkovi a finančníkovi Lucienu Rosengartovi.
Najdeme je v Německu, na pomezí Belgie a Francie, na okraji vesnice, v zemědělské krajině zjizvené povrchovými uhelnými doly.
Mladík Karl-Heinz doprovázel otce do Francie koupit ojetého Citroëna 2CV. Tam narazil na vůz neznámé značky. Zrodila se touha po bližším
poznání, pak uchvácení osudem osobnosti zakladatele a shromažďování památek vyústěné ve vybudování jediného muzea na světě oslavujícího
klíčovou postavu francouzského autoprůmyslu, Luciena Rosengarta, kterého dnes téměř nikdo nezná.
Lucien se narodil 1. ledna 1881 v Paříži. Jeho matka ve věku 32 let zemřela na tyfus. Přesto, že otci patřila továrna
v pařížském Belleville, vyrábějící jemnou mechaniku, musel kvůli nákladům ukončit Lucienova studia na lyceu. Od dvanácti se Lucien učil
řemeslům v továrně, kterou místo otce od patnácti de facto řídil, vymýšlel racionalizaci a nové výrobní postupy. Roku 1898 si „neklidný
podivín“ (viděno okolím) koupil De Dion‑Bouton, složil i zkoušky k řízení motorových lodí. Během vojenské služby (účastnil
se sedmi afrických tažení) si vybrousil obchodní a organizační schopnosti.
Roku 1903 začal v pronajaté dílně se dvěma zaměstnanci vyrábět šrouby. Roztržený kotouč brusky jej připravil o oko. Roku 1906
založil v Paříži firmu vyrábějící drobné součástky (šrouby, matice, tlačítka), stále častěji také elektrokomponenty. Většina odběratelů
byli výrobci vozidel. Brzy zaměstnával 60 lidí. Velkou popularitu získala jeho pistolová svítilna „Dynapoche“. Elektrickou energii
dynama generovalo mačkání spouště. Cyklisté a motocyklisté svítili světly „Alernacycle“.
Při mobilizaci roku 1914 spěchal ve svém Morsu Sport k útvaru. Nejprve mu generál zrekvíroval automobil, pak jej vrátili do továrny.
Vymyslel a vyráběl rozbušky a plášťové pojistky dělostřelecké munice. Fronta jich potřebovala deset tisíc denně. Roku 1915 postavil
během čtyř měsíců další továrnu v Paříži a o rok později třikrát větší v Bretani. Pracovalo pro něj 4500 lidí.
Zde se seznámil s André Citroënem, velkovýrobcem dělostřeleckého střeliva, na kterého učinily dojem jeho organizační schopnosti.
Lucien po válce rozšiřoval své subdodavatelské impérium, Citroën vrhl uvolněné kapacity na výrobu automobilů. Pro zchudlé Francouze byly
ale automobily drahé. André musel splácet dluhy za stroje muniční továrny a platit dělníky. Neprodané vozy se hromadily. Těsně před katastrofou
se obrátil na Luciena. Ten doslova přes noc sehnal dvacet milionů. Nově založená společnost S.A.D.I.F. automobily a zásoby odkoupila.
Citroën byl zachráněn. Lucien se stal členem představenstva automobilky, staral se o optimalizaci výroby, snižování nákladů a spotřeby
materiálu. S konstruktérem Julesem Salomonem spolupracoval na vývoji čtyřválce 856 cm³, Citroënů typů A a C (5CV) a při
nákupu patentu pásového pohonu od Adolpha Kegresse. Luciena za zásluhy jmenovali Rytířem Čestné legie.
Nyní jej angažovali topící se bratři Eugene a Robert Peugeotové. Prosadil centrální řízení, výrazné zeštíhlení a racionalizaci všech jejich
devíti společností, zasadil se o soustředění výroby automobilů do Sochaux a nechal koncem roku 1923 zapsat lva, jako ochrannou známku.
Mimo jiné prosadil výrobu lodních motorů, to ale nebyl dobrý nápad. Také Peugeot byl zachráněn. Jean-Pierre Peugeot, který se prodral do vedení
rodinná firmy jej v květnu roku 1928 vyhodil.
Souběžně s popsanými aktivitami chrlilo jeho deset továren (z toho dvě za Kanálem La Manche) převážně automobilové komponenty.
Lucien se tehdy znal se všemi významnými lidmi z průmyslu, obchodu i politiky. Říkal, že v každém francouzském motocyklu,
automobilu, letadlu i lodi lze najít nějakou jím vyrobenou součástku. Na pařížském autosalonu 1923 prezentoval přídavný spalovací motor
„Moteurcycle“ k jízdním kolům, která též epizodně vyráběli. Přívěsný dvoudobý dvouválec 200 cm³ „Moteur Marin“ sloužil k pohonu
malých člunů. Větší lodě se plavily se čtyřdobým čtyřválcem „Propulseur L. Rosengart“ s vrtulí. Lucien v říjnu 1926 zorganizoval
první pařížský lodní salon, jehož byl až do roku 1952 předsedou.
Analyzoval, že trh nenabízí opravdu laciné automobily. Bohatý, šestačtyřicetiletý Lucien založil roku 1928 „Societé anonyme des Automobiles
L. Rosengart“. Na bulváru Dixmude koupil prostory bývalé automobilky Bellanger. Konstruktér Salomon mu doporučil, aby nešel vlastní cestou,
nýbrž aby koupil licenci osvědčeného Austin Seven. Sir Herbert Austin jej pak jmenoval členem představenstva společnosti Austin. Prvních sto vozů
z března 1928 ještě smontovali z britských součástek, na další Rosengarty 5CV již použili domácí komponenty. 29. srpna 1928
obdrželi homologaci typu LR2. Navzdory celostátní prodejní síti 1500 agentů v celé Francii, z toho se 250 ve Velké Paříži, čtvrtému
místu mezi domácími automobilkami a nejlevnějšímu čtyřválci (modely LR2 a LR4) na domácím trhu se díky jejich ceně firmě moc nedařilo. Roční
kapacitu továrny tak využívali jen z 10 %.
Lucien koupil roku 1931 od Hanse Gustava Röhra licenci pohonu předních kol vozu Adler Trumf Jupiter. Říkalo se, že o rychlejší a poněkud
předčasné zavedení progresivního typu LR500 Supertraction (1932) se zasadila Lucienova manželka, které se zdály být všechny vozy na bázi Austinu
Seven podobné krabicím od mýdla. Slavný Citroën Traction Avant se objevil až o dva roky později. Revidovaný, již sériový, více aerodynamický
LR505 Supertraction se objevil roku 1934. I když byl více než důstojným konkurentem Citroënu, na rozdíl od Traction Avant, jich vyrobili jen
několik set. Rosengart později využíval části podvozků Citroën.
Těžištěm jeho výroby zůstaly vylepšované čtyř a šestiválcové modely. Navzdory tomu Lucien tak tak unikl bankrotu tím, že roku 1936 převedl svou
firmu na společnost Societé Industrielle de l’Oust Parisiens (S.I.O.P.). Roku 1938 se objevil luxusní, splývavý LR539 Supertraction s výbornými
jízdními vlastnostmi a pohodlím. Patřil k opravdové domácí špičce. Navrhl jej firemní designer M. Jacob, kterého inspiroval Lincoln
Zephyr. Komponenty vozu pocházely od různých výrobců: pohon předních kol Adler, motor a převodovka Citroën Traction Avant 11CV. Citroën podmínil
dodávku motorů tím, že Lucien nebude vyrábět sedany, nýbrž pouze kupé a kabriolety. Až na několik sedanů pro vlastní potřebu a vysoké
úředníky závazek dodržel. Objevily se také zmínky o prototypu s motorem vzadu.
Ve válečných letech 1940 a 1941 pracoval na elektrovoze Electrirod (baterie táhl v jednoosém přívěsu), stejně jako zplynovač u verze
na dřevoplyn. Útěk Luciena, francouzského Žida, se třetí manželkou roku 1942 do USA následoval po tom co průmyslníka, podporujícího ve Svobodné
zóně pod Pyrenejemi odboj udali. Po návratu roku 1944 našli továrnu v Levallois vybombardovanou. Navzdory tomu obnovil výrobu vylepšenými
menšími vozy Ariette na jednom konci a pokusem s luxusními SuperTrahuit s americkými motory Mercury V8 (jedno kupé a jeden
kabriolet).
Hned po válce, roku 1946, pár znovu vyrazil do USA, kde díky svým stykům Lucien dojednal dodávky cukru, moderní zemědělské techniky a traktorů
do zničené Francie. Po návratu ale komunistický úředník v Paříži smlouvy roztrhal... Plán Pons mu milostivě přiřknul výrobu taxíků. Lucien
už měl všeho dost. Prodal akcie podniku a obchodní jméno. Na přípravu vozu Super 5 ještě dohlížel. Výroba typů Ariette a Superhuit
už pokračovala bez něj. Posledním pokusem továrny byla řada Ariette/Vivor (1952 až 1953) se čtyřválcem a Sagaie s dvouválcovým boxerem
748 cm³ CEMEC z policejních motocyklů. Společnost S.I.O.P. zkrachovala roku 1952 a ukončila činnost roku 1955. SIOP prodal roku
1954 asi 200 karosérií Panhardu, který je vybavil vlastním boxerem 850 cm³ a prodával jako Panhard Scarlet. Labutí písní byla
padesátka kupé značky Marathon (1953), též s jednotkou Panhard, prodávaná v letech 1954 a 1955. Ze 38 tisíc vyrobených vozů jich zbylo,
patrně kvůli jejich obyčejnosti, jen velmi málo a setkání s nimi je extrémně vzácné.
Rosengartovi se odstěhovali do luxusní vily ve Villefranche‑sur‑Mer na Azurovém pobřeží. Zde Lucien maloval naivní obrazy. Zůstalo
po něm 130 průmyslových patentů, desítky obrazů, vymyslel a realizoval oblíbenou hru stolní fotbal. Pikantní je, že byl malého vzrůstu.
Vzpomínal, jak kvůli tomu stále nosil klobouk. Měl v pracovně křeslo umístěné na plošince, kterou dokázal za stolem zvednout. To mu nebránilo
se třikrát oženit. První žena zemřela tragicky, druhá, Virginie Ethel Martinová, americká tanečnice od Maxima, sice přežila potopení Titanicu,
ale zemřela roku 1936 ve 29 letech. Třetí Gabrielle, která s ním ve válce utekla do USA, jej přežila na Francouzské riviéře ve Villa
Bagatelle.
Třicet jedna automobilů, části dřevěného obložení vily a Lucienův psací stůl, obrazy, patrně veškeré prospekty, rukou psané původní objednávkové
knihy, dílenské výkresy, korespondenci, hračky i modely, to všechno a ještě mnohem více nám pětaosmdesátiletý pan Bonk, Němec bez výrazných
frankofilních sklonů, nad sklenicemi vlastního medu ukázal. Ještě bychom pokračovali hodiny, ale jeho energická paní si pro něj přišla, když
o víc jak hodinu přetáhl čas, kdy se slíbil dostavit k nedělnímu obědu, čekali návštěvu. Pan Bonk s povzdechem prozradil, že kvůli
Lucienovi a muzeu nestihl mít děti. Navzdory jeho bádání není téma „Lucien Rosengart“ doposud komplexně a podrobně zdokumentováno.
Nemá následníka, obec ani okres nemají o jedinečné muzeum zájem. Kdo zachrání zachránce?.
|
Nevelká budova je až po střechu plná odkazů na Luciena Rosengarta. Centrální prostor zaujímá kabriolet Supertraction LR 539.
|
|
Mezi poklady muzea lze jen obtížně procházet.
|
|
Mezi poklady muzea lze jen obtížně procházet.
|
|
Vitální pan Bonk s poklady z ohnivzdorné skříně – zde původní výkresy karosérie na šasi LR 4.
|
|
Prospekt z poloviny dvacátých let ukazuje šíři záběru výroby Rosengartových továren, například stěrače, hustilky, lodní motory,
pomocné motory pro bicykly nebo gramofony.
|
|
Kovový vývěsní štít z továrny na pařížském bulváru Dixmude, kterou zavřeli v roce 1968.
|
|
Původní nábytek a naivní kresby z konce života Luciena Rosengarta.
|
|
Maskot na chladiči – kůň ve skoku na LR44 Limousine Grand Luxe (rok 1932).
|
|
Pan Karl-Heinz Bonk uzavírá své muzeum, kdy tak učiní naposledy?
|
|
