Od října roku 1965 do dubna roku 1969 bylo vyrobeno pět prototypů Dino 206 GT u Pininfariny, jeden výrobní prototyp u Scagliettiho a 150 automobilů sériového provedení typu 206. Jelikož zákazníci požadovali spolehlivější automobil a také silnější, došli u Ferrari k závěru, že je čas na změnu. Typ 206 GT byl postupně tedy nahrazován od března 1969 novým, upraveným, silnějším a nakonec i úspěšnějším typem 246 GT s mírně zvětšeným rozvorem o 60 mm na 2340 mm, celkov8 délka vzrostla na 4230 mm. Nový model byl poháněn upraveným vidlicovým šestiválcem V6/65° DOHC s objemem motoru zvětšeným na 2,4 litru. Ten se lišil od svého předchůdce ocelolitinovým blokem, který nahradil předchozí hliníkový blok motoru. Tatáž změna motoru se objevila i u automobilu Fiat Dino, který zůstal ve výrobě jen do roku 1972. Pro tento motor byly použity tři dvojité karburátory Weber 40 DCNF/6, později Weber 40 DCNF/7. Nové Dino mělo nejen zvětšený rozvor, ale i jeho hmotnost vzrůstala až o 180 kg, neboť i při konstrukci karoserie byly hliníkové díly postupně nahrazovány ocelovými. Přesto se celková výkonnost vozu zlepšila. Nárůst výkonu se u typu 246 Dino projevil dosahovanou nejvyšší rychlostí až 243 km/h, ačkoliv výrobce udával jen skromných 235 km/h. Verze pro severoamerický trh byla ještě o dalších 25 kg těžší a ztratila 20 koní na výkonu. To vše kvůli změnám na výfukovém potrubí, nutných ke snížení emisí a dodržení přísných amerických federálních zákonů.
U modelu 246 GT, podle drobných detailů na karosérii, které byly pozměňovány s postupným vývojem vozu, rozlišujeme tři série, označené jako: typ L, typ M a typ E. V březnu 1972 na Ženevském autosalonu k provedení karoserie berlinetta typ E bylo představeno i úplně nové provedení karosérie označené jako "Spider", otevřená karoserie typu targa s odnímatelným dílem střechy. Tyto vozy nesly označení 246 GTS. Model GTS díky odnímatelnému top panelu střechy přišel (kvůli pevnosti karoserie a bezpečnosti) o zadní trojúhelníková boční okna. Na jejich místě se objevily tři obdélníkové otvory v oblouku za hlavami posádky. Výroba obou provedení skončila v roce 1974, kdy berlinetta ve všech třech sériích měla na svém kontě vyrobených 2609 kusů a spideru GTS bylo vyrobeno 1274 kusy. Výroba vidlicového šestiválce Dino pokračovala i po roce 1974. Tento konstrukčně výborný motor poháněl např. i vůz Lancia Stratos v letech 1973 až 1975.

Dino 246 GT série I. (Tipo L)

V březnu roku 1969 byl postaven první typ vozu 246 GT s kódem S/N 00400 a od svého předchůdce převzal ráfky Cromodora s centrální maticí, umístění stěračů v klidové poloze uprostřed vozu. Z důvodu snížení nákladů na výrobu docházelo k postupné náhradě hliníkových dílů karoserie za ocelové. U I. série je ještě větší část povrchových dílů karosérie hliníková, stejně jako u 206 GT. Postupně, jak se nahrazovaly díly karoserie, měly první 246 GT ještě zámky dveří umístěné stejně jako 206 GT. Výroba typu 246 postupně nabíhala a na Ženevském autosalonu byl představen další automobil, v pořadí již druhý 246 GT.

Do konce roku 1969 bylo vyrobeno 81 vozů Dino 246 GT. Další změnou, která přišla s typem 246, byla centrální trubka v rámu, která měla usnadnit výrobu automobilů s pravostranným řízením. V říjnu 1970 byl postaven poslední automobil 246 GT Tipo L s kódem S/N 01116. Přestože byla udělána úprava pro montáž pravostranného řízení, nebylo žádné Dino I. série vybaveno pravostranným řízením. Celkem bylo vyrobeno 357 vozů Dino 246 GT Tipo L.

Dino 246 GT série II. (Tipo M)

Dino 246 GT s kódem S/N 01118, vyrobené v říjnu 1970, začalo psát historii II. série, označované také jako Tipo M.

Tato řada se od předchozí lišila především použitím nových pětišroubových ráfků kol Cromodora z lehké slitiny na místo ráfků s centrální maticí používaných na předchozích modelech. Použity byly také jiné kotoučové brzdy. Brzdy Girling byly nahrazeny brzdami Ate s vnitřním chlazením. Další změnou byla nová klidová poloha stěračů a to buď vpravo, nebo vlevo, podle řízení. Umístění stěračů uprostřed vozu nebylo časté, bylo v nabídce na přání. Stěrače už nebyly chromované jako u 206 GT, ale matově černé.
V této sérii bylo vyrobeno první Dino s pravostranným řízením s kódem S/N 01134. Další změna se objevila na voze s kódem S/N 01250. Toto Dino, vyrobené v prosinci 1970, mělo jako první tzv. krátký přední nárazník, který byl hlavním znakem až následující série. Tipo M mělo více než 75 % částí karosářských dílů ocelových. Za tři měsíce roku 1970 bylo vyrobeno 272 vozů. II. série byla ukončena v červenci 1971 a bylo vyrobeno 507 vozů, z toho 62 s pravostranným řízením pro anglický trh.

Dino 246 GT série III. (Tipo E) / Dino 246 GTS

Jako první automobil III. série je automobil s kódem S/N 02132 vyrobený v polovině roku 1971. U této série oficiálně došlo již k úplné záměně hliníkových dílů karosérie za ocelové.

Pozměněny byly převodové stupně v převodovce a také karburátory byly nahrazeny novými Weber 40 DCNF/7. Z viditelných rozdílů je markantní přechod z tzv. dlouhých nárazníků na krátké. Ovšem tato úprava se objevuje i na předchozích sériích díky montáži majitelů, kterým se líbily spíše "krátké" nárazníky.

Vlevo "dlouhý" a vpravo "krátký" nárazník.

S touto sérií rovněž začíná výroba tzv. US verze a to od vozu s kódem S/N 02866 v provedení shodném s výrobním rokem 1972 i když tak není ještě oficiálně označována. Provedení se snížením emisí bylo uvedeno sice už dříve, u vozu s kódem S/N 02768, ale ve skutečnosti byl tento automobil ještě vyroben jako evropský.
Během roku 1971 výroba typu 246 GT postupně narůstala tak, že ze tří vozů vyrobených týdně dosáhla produkce až tří vozů denně. V roce 1971 bylo vyrobeno celkem 832 vozů Dino 246 GT.

V roce 1972 pokračovala výroba jak klasického tak i pravostranného provedení 246 GT, dochází pouze k jedné změně a to v provedení větracích otvorů k brzdám na předním panelu karosérie, kdy jsou dřívější oválné otvory nahrazeny kruhovými lapači vzduchu.
V únoru se objevuje s kódem S/N 03408 první nové "evropské" provedení s označením 246 GTS. Hned po té následuje s kódem S/N 03688 provedení "britské" verze 246 GTS a na jarním ženevském autosalonu je oficiálně představen model 246 GTS.

Model GTS byl vyráběn s karosérií označovanou spider, kdy střední střešní panel byl nahrazen plátěným dílem. Automobil předvedený na autosalonu měl karoserii navrženou a postavenou u Pininfariny, jasně červené barvy s černým interiérem a černými sedadly. Byla to karosérie targa pro níž byla zesílena střední část trubkového rámu a doplněn byl i ochranným obloukem za hlavami cestujících. Pro zvýšení pevnosti karosérie přišel model GTS o zadní okénka. Ta byla nahrazena třemi žebrovými otvory na každé straně v bočních panelech ochranného oblouku. V dubnu se objevuje první provedení GTS v US verzi pro americký trh. Tento vůz nese kód S/N 03762. V roce 1972 bylo vyrobeno 1108 vozů, 828 kupé GT a 280 spiderů GTS. Během následujícího roku nedochází k žádným změnám v provedení a tak úspěšná produkce i prodej končí v roce 1973 na celkově vyrobených 1152 vozech. Z tohoto množství představoval model GT jen 471 aut a GTS 681 automobilů.

V dubnové nabídce roku 1973 se na americkém trhu objevuje na přání za 680 US$ pro Dino sada nových širších ráfků kol a s tím i související rozšíření a větší vykrojení blatníků pro tato kola. Jednalo se o ráfky 7 1/2Jx14" Elektron od firmy Campagnolo. Tyto ráfky nebyly nikdy nabízeny jako standardní výbava, protože standardní výbavou zůstaly vždy ráfky z lehké slitiny vyrobené firmou Cromodora - 6 1/2Jx14".
Příznivci vozů Dino 246 GT také mluví o třech různých variantách modelu 246, z nichž nejpopulárnější byla tzv. "Daytona package". V oblibě hned za ní pak byla verze "Sebring spyders" a "Chairs and flares". Všechna tato obchodní označení byla používána na trhu v USA a do Evropy byla přenesena později. Britové tyto verze označují jako Dino s "velkými oblouky".
Součástí "Daytona package" kromě široce vytažených a vykrojených blatníků a širších kol byly i sedačky typu Daytona vyznačující se centrálním pruhem v čalounění.

Tyto sedačky se dodávaly na přání a poprvé se objevily údajně ve voze S/N 04878. Tento líbivý typ sedaček se následně objevil i ve vozech, které neměly rozšířené blatníky a široká kola a zřejmě šlo o pozdější montáže vlastníků vozů.

Verze "Sebring spyders" měla v nabídce aerodynamické kryty hlavních světlometů po vzoru vozů 206 GT, které se tohoto závodu zúčastnily. Některé kryty světlometů byly doplněny i obvodovým chromovým rámečkem.
Důležitým zlomem roku 1973 byl vyrobený vůz s kódem S/N 07202, nástupce řady 206/246, první automobil Ferrari Dino 308 GT4.
V únoru 1974 byla vyrobena poslední britská verze kupé GT s kódem S/N 07650 a zároveň to bylo i poslední Dino 246 GT. V tu dobu je také vyrobena poslední britská verze 246 GTS (S/N 07784) a je to poslední evropské Dino 246 GTS. V červenci 1974 je vyrobeno pod kódem S/N 08518 poslední Dino 246 GTS v US verzi, je to zároveň vůbec poslední Dino 246, které kdy bylo vyrobeno. Tímto autem byla uzavřena historie typu Dino 206/246 a otevřen prostor pro nastupující nový typ.

Pro závěrečné shrnutí, typ 246 se vyráběl ve třech snadno rozlišitelných verzích:

1. Evropská verze: levostranné řízení, přední bílé směrovky umístněné na ležato, splývavě s předním okrajem karosérie. Na bocích předních blatníků oranžové malé kulaté směrovky. Štítek s číslem šasi zvenčí čitelný, umístěný poblíž bočního větracího okénka na straně řidiče. V pozdějších provedeních byl štítek umístěn stejně jako v US verzi na sloupku řízení.

2. Britská verze: pravostranné řízení, barva předních stejně umístěných směrovek oranžová, od čísla šasi S/N 04830 štítek umístěný stejně jako v US verzi.

3. US verze: snadno rozpoznatelná na první pohled. Přední směrová světla oranžové barvy byla umístěna na ležato a zapuštěna do přední části karoserie. Na bocích vozu byla v blatnících vpředu a vzadu podélně umístěná poziční světla. Vpředu tak nahradila kulaté směrovky, typické pro evropskou a britskou verzi. Další dva světlomety přibyly na zadní čelo po jednom z každé strany místa pro montáž registrační značky. Štítek s číslem šasi byl umístěn na sloupku řízení čitelně zvenčí vozu. Méně zřetelným rozdílem pak byla úprava na motoru pro snížení emisí dle přísných Federálních zákonů.

Souhrnem bylo vyrobeno v evropské verzi 1 746 vozů, známých je provedení v britské verzi celkem 740 vozů, 498 GT a 242 GTS. V US verzi se odhaduje výroba na 1 275 aut GT i GTS (zdroj britský časopis Auto).

Dino 206 GT a 246 GT na závodních drahách

Dino 246 GT LM z roku 1972

Přestože u Ferrari nikdy nezamýšleli nasadit vozy modelové řady 206/246 na závodní dráhy, spojení výkonného motoru a skvělých jízdních vlastností nevyhnutelně znamenalo to, že se nutně na závodních drahách objevily. Když byl dokončen požadovaný počet automobilů 206 GT pro homologaci ve dvoulitrové třídě GT, vyvstala nutně otázka, proč se objevovaly v závodech zřídka. Důvod je jednoduchý, obě varianty, 206 i 246 byly nuceny dle nelítostných pravidel FIA závodit proti daleko silnějším soupeřům. Výsledkem proto bylo to, že jich pro závod byla upravena jen hrstka. Jedním z těch, kdo se zasazoval o jejich nasazení na závodní okruhy, byl Američan Luigi Chinetti, který se svým týmem North American Racing Team (N.A.R.T.) představil 206 GT jako solitér při závodě 12 hodin v Sebringu roku 1969.
Na tento závod přijel Luigi Chinetti jen s lehce upraveným vozem 206 GT, který řídili dva Američané Bob Dini a Sam Posey. Vůz byl vybaven sadou přídavných světel a plastovými kryty hlavních světlometů. Měl odstraněné přední a zadní nárazníky. Takto vyzbrojen vstoupil do dvoulitrové třídy GT, kde se proti němu postavily prototypové speciály Porsche 906 a Ferrari 206 SP Dino, jasní favorité této třídy. Do závodu se nakonec s velkým štěstím Sam Posey kvalifikoval a odstartoval z 29. místa. Byl rychlejší než mnohé prototypy ve třídě a dokázal, že by Dino 206 GT mohlo být zdatným soupeřem. Chinettiho auto v závodě vydrželo celých 12 hodin a v konečném pořadí obsadilo 36. místo se 166 ujetými koly. Znamenalo to 10. místo ve třídě prototypů do dvou litrů. Kdyby bylo spravedlivější zařazení do skupin, pak by dojeli Posey s Dinim na 6. místě. Přesto, že výsledek byl velmi nadějný, bylo to vlastně jediné závodní vystoupení vozu Dino 206 GT.
Dva roky po této premiéře se na závodní dráze objevuje 2,4 litrová verze, Dino 246 GT. To se soukromý jezdec Francesco Cosetino se spolujezdcem Gianluigi Vernem a se svojí berlinettou ve třídě GT nad 2,0 litry zúčastnili slavného závodu 1971 Targa Florio. V tomto roce se epického sicilského silničního závodu zúčastnilo pouze jediné Ferrari se startovním číslem 38. Po 11 kolech závodu se v konečném pořadí Ferrari Dino 246 GT umístilo na 30. místě ze 41 vozů, které závod dokončily. Znamenalo to 8. místo ve třídě. O několik týdnů později německá dvojice řidičů, Joachim Komusin a Siegfried Mullers, startující za tým International Racing Club, dovezla své Dino 246 GT se startovním číslem 83 na 26. místě v celkovém pořadí a 5. místě ve třídě, při vytrvalostním závodě 1000 km Nürburgringu.
Lze se jen dohadovat, zda to byly tyto výkony, nebo stagnující prodej vozu Dino 246 GT, co vedlo opět Luigiho Chinettiho k tomu, aby se rozhodl k úpravě vozu pro závody. Rozhodl se upravit Dino 246 GT pro skupinu 4 dle pravidel FIA. V roce 1971 na šasi číslo S/N 02678 začal v oddělení firmy Servizio Assistenza Clienti upravovat závodní vůz. Hlavním úkolem úprav byla výměna ocelových dílů karosérie za hliníkové, rozšíření blatníků pro použití širších pneumatik na širokých ráfcích Cromodora, zvětšení otvorů pro lepší chlazení na čelní straně karosérie, doplnění karosérie o rychlouzávěr palivové nádrže a přední spoiler. Odstraněn byl jak přední, tak i zadní nárazník. Motoricky bylo 246 GT velmi podobné standardu, jen vačka byla použita "ostřejší" a tomu bylo podřízeno i nastavení motoru. Ve spojitosti se snížením váhy tak vzniklo extrémně rychlé kupé, které první testy prodělalo na jaře roku 1972 na testovacím okruhu v Modeně.

Testy dopadly natolik úspěšně, že se Luigi Chinetti rozhodl pro odvážný krok a kvality ověřit v nejtěžším a nejslavnějším závodě 24 hodin LeMans. Tam měl spolu s ostatními Ferrari bojovat v barvách týmu N.A.R.T. o vítězství ve skupině 4, která byla doménou takových vozů jako byly Chevrolet Corvette, DeTomaso Pantera a silnější sourozenec Ferrari Daytona. Dosažení nějakého velmi významného úspěchu se nedalo předpokládat, soupeři byli o hodně silnější. Závod také pro Dino nezačal příliš nadějně. Technické problémy, které automobil provázely v tréninku, vyvrcholily kvalifikací. Francouzská posádka Gilles Doncieux a Jean-Pierre Laffeach se kvalifikovala až na 55. místě startovního roštu. Umístění bylo obrovským zklamáním. Tyto problémy ale byly okamžitě zapomenuty, když Dino 246 GT dojelo mezi 46 auty, která závod dokončila a v konečném pořadí po 24 hodinách na okruhu La Sarthe se Gilles Doncieux a Jean-Pierre Laffeach umístili na 17. místě celkově a 9. ve třídě. Vůz byl dovybaven přídavnou sadou světel připravovaných už pro 24 hodin Daytona v roce 1970. Z účasti na tomto závodě ale sešlo. Skvělý výsledek při premiéře byl zastíněn jen jeho větším bratrem - Ferrari Daytona, který obsadil všech pět prvních míst v kategorii GT. Po návratu z LeMans prodělala 02678 tovární repasi, před tím, než na východním pobřeží USA, řízena novou posádkou opět vyrazila na závodní okruh. Americká posádka týmu N.A.R.T. Halley Cluxton a Rocky Moran se s repasovaným automobilem zúčastnila závodu 6 hodin Watkins Glen. Úplně ale propadli při kvalifikaci, do závodu se vůbec nedostali. Jelikož to byl poslední závod Světového šampionátu výrobců v roce, skončila závodní sezóna 1972 pro 246 GT neslavně. Zprvu to vypadalo na úplný konec závodění s vozy Dino 246 GT. Jak se o rok později ukázalo, vrátilo se Dino 246 GT na závodní okruhy i v roce 1973. Tentokráte v soukromých rukách týmu Centrum International se zúčastnilo závodů série Trans Am, kde zpočátku třída automobilů GT soupeřila s cestovními automobily. Série Trans Am měla vypsánu pouze jednu třídu, označenou jako Centrum International a to znamenalo, že 246 GT závodila proti takovým závodním speciálům, jako byly Porsche RSR a americké velkoobjemové vozy označované Muscle Car. V úvodním závodě sezóny 500 km Road Atlanta se posádka Jack Baldwin a Bob Buchler kvalifikovala na 22. místě z 26 přihlášených aut. Po dokončení 103 kol závodu ovšem dojeli na výborném 15. místě. V dalším závodě 500 km Lime Rock stejná dvojice byla nucena odstoupit pro poruchu motoru ve 37. kole z 203 kol. Byl to vlastně úžasný výsledek pro automobil, který byl teprve ve fázi vývoje. 02678 měla ale už svoje "odjeto" a proto byl tento vůz vyřazen, po 50ti hodinách závodění, kdy dokázal špičkovou výdrž. Než měl tým Centrum International připraven nový vůz, byl nucen vynechat příští závod, 400 km Watkins Glen a nasadil svůj vůz až ve čtvrtém závodě šampionátu, 300 km Sanair. Tam Dino 246 GT řídil Gregg Young a po kvalifikaci, kde z 29 přihlášených umístil na 26. pozici, dovedl vůz na 18. místo celkového pořadí po 98 kolech závodu. O týden později pak za volantem s Francouzem Jaquesem Bienvenuem Dino 246 GT nastoupilo v závodě 6 hodin Watkins Glen. Francouz neprošel vůbec kvalifikací na poslední závod série a tak tým Centrum International Dino ukončil svojí závodní činnost.
Návrat na závodní dráhu přišel až po dlouhých 18ti měsících a znamenal jediný obrovský úspěch v celé závodní historii typu Dino 246 GT. Roku 1975 startoval ve známém závodě Cannoball Run vedoucím z Manhattanu do Renondo Beach v Kalifornii. Automobil Dino 246 GTS se šasi číslo S/N 05984 ve standardním provedení US verze, za jehož volant usedli Jack May, makléř s nemovitostmi a bývalý klubový automobilový závodník a spolujezdec Rick Cline, vinikající mechanik a respektovaný řidič sportovních vozů, v soukromém týmu Jacka Maye sklidil zlaté vavříny vítězství. Dinu byla pro tento "výlet" z New Yorku do LA přidána pouze sada přídavných světel. Při neuvěřitelné průměrné rychlosti 81 mph (130,36 km/h) dvojice May a Cline dokončila závod dlouhý 3000 mil (4828 km) za 35 hodin a 53 minut. Nejenže závod vyhráli, ale překonali i předchozí rekord závodu z roku 1971, který dosáhla dvojice Dan Gurney a Brock Yates s vozem Ferrari Daytona, o jednu minutu!
O několik měsíců později v roce 1975 účast v závodě Giro d´Italia znamenala opravdový konec závodního života Dino 246 GT. Stalo se tak i přesto, že tým v sestavě De Gregori, Pasquini a Terni jel tento zničující moderní ekvivalent italského závodu Mille Miglia ve speciálně upraveném soukromém Dino 246 GT. Na voze bylo použito speciální matové přední víko, motorové víko a zvýšený podvozek. Na přední kapotě byla sada čtyř přídavných světel v rally stylu, nutných při množství nočních etap. Výsledky tohoto závodu nejsou jasné a tak, jako bylo nejasné financování celého projektu závodu, skončila nejasně i účast a pořadí v Giro d´Italia 1975.
Na celé závodní historii se podílelo sedm automobilů, které statečně bojovaly proti mnohem silnějším soupeřům a přesto se na závodních tratích neztratily.

1.díl = Prototypy Ferrari Dino
2.díl = Ferrari Dino 206 GT
4.díl = Technický popis modelů Dino

Autor: Alexandr Kučera, poskytl text i obrázky. Úprava do HMTL pro web ZP.