Existuje nějaký jednoduchý úvod k tomu, abych několika málo větami představil automobil firmy Ferrari, který pro firmu znamenal tak mnoho? V čem spočívala jeho výjimečnost? Odpověď je zřejmá. Hned v několika hlavních znacích. Jednak to byl první automobil od Ferrari s motorem uprostřed určený pro běžný provoz na silnicích, dále to byl automobil v segmentu, kde byste do té doby těžko značku Ferrari hledali. V neposlední řadě právě tato skutečnost vedla ke spojení s koncernem Fiat a tím získání potřebné finanční injekce k záchraně firmy Ferrari na konci šedesátých let. Na úvod jsem vybral jen několik, nejvýstižnějších citací, ze soudobých odborných motoristických časopisů. Z mnoha nadšených hodnocení mohu uvést citát z amerického časopisu Sports Cars Graphic z roku 1969, který napsal: "... Dino 206 je báječné auto ... skvělé dílo inženýrů ..." a anglický motoristický časopis Auto pak jen mohl toto tvrzení podpořit svým hodnocením: " ... Dino 206 vyčnívá nade všechny, jako nejlepší GT automobil doby ...".
Co stálo za výjimečností tohoto automobilu, který i v současnosti je vysoce hodnocen? Dino 206/246 byl, jak jsem již výše uvedl, prvním typem Ferrari s motorem uprostřed vyráběným pro běžný silniční provoz a navíc ve velkém množství. Tato modelová řada byla nadšeně hodnocena nejen díky svým pohonným jednotkám, kterými byla vybavena, ale i pro svůj nadčasový, průkopnický design. V roce 2004 americký Sports Car International zařadil Dino 246 na šesté místo ve svém žebříčku Top sportovních automobilů sedmdesátých let a uznávaný Motor Trend Classic umístil typ 206/246 na sedmé pořadí v hodnocení "Nejlepších Ferrari všech dob".

Dino 206 GT (žlutý vůz) a Dino 246 GTS (stříbrný vůz)

Dino – nová značka, nový projekt

Příběh projektu začíná již dávno před tím, než Dino 206 GT oslavilo svoji premiéru na pařížském autosalonu v říjnu 1965, kde bylo v červeném provedení a s karoserií od Pininfariny představeno, ještě jako nepojízdná maketa, pod označením Dino Berlinetta Speciale s kódem S/N 0840 a vzbudilo oprávněný obdiv motoristické veřejnosti.
Počátkem roku 1965 "Commendatore" schválil projekt nového malého vozu s motorem V6 i přesto, že jeho hlavním cílem byl motor V12. Tím dal zelenou pro pokračování ve vývoji motoru, jehož vznik se datuje do roku 1957. Tehdy se motor V6/60° DOHC poprvé objevil ve vozech Ferrari 156 Formule 2 a jeho zdvihový objem byl 1,5 litru (1498,3 ccm). Měl vrtání 70 mm a zdvih 64,5 mm, největší výkon 132 kW při 9000 ot/min. Umístěný vpředu a ve spojení s pětistupňovou převodovkou, která byla vzadu, dokázal s automobilem o hmotnosti 512 kg dosáhnout maximální rychlosti 240 km/h. Na konstrukci motoru se podílel syn Enza Ferrariho, Alfredo "Dino" a Vittorio Jano, inženýr maďarského původu, vlastním jménem Viktor János. Vittorio Jano byl pak samotným Enzem Ferrarim, když 30. června 1956 "Dino" umírá, vybrán, aby v započatém díle pokračoval. Jeho úkolem bylo dokončit práci na motoru a postavit automobil na nejnižším segmentu nabídky firmy Ferrari. Pro tento projekt bylo vybráno jméno "Dino", na počest zesnulého syna majitele firmy. Označení Dino se sice už na vozech Ferrari objevilo dříve, v roce 1958, u sportovního vozu Ferrari 196 S Dino, kde byl použit motor, vycházejí z původní koncepce motoru V6/60°, ale měl zvětšený objem na 1983,7 ccm (Ø 77 x 71 mm). Jeho výkon byl 143 kW při 7800 ot/min. V tom samém roce, tedy 1958, byl postaven ještě experimentální motor V6/60° s označením Dino 296 S o objemu 2962,1 ccm (Ø 85 x 87 mm) s výkonem 221 kW při 8000 ot/min. Pro sportovní sezonu 1961 padlo důležité rozhodnutí, přesunout umístění motorů u závodních automobilů Ferrari zepředu do prostoru za řidiče, před zadní nápravu. Tomuto kroku se následně přizpůsobilo i uspořádání a konstrukce dalších sportovních vozů se vzpínajícím se koníkem ve znaku vyráběných v Maranellu. Tak se tedy stalo, že typ Dino 206 byl prvním sportovním automobilem s motorem uprostřed a stal se dalším významným mezníkem ve výrobním programu Ferrari od té doby, co se v roce 1954 začal sériově vyrábět typ Ferrari 250 GT. Dino byl "nejlevnějším" a proto i nejlépe prodávaným Ferrari své doby. Pomohl výrazně zachránit firmu na konci šedesátých let, v době, kdy na automobilovém nebi zhasla řada hvězd stejně velkých firem, jako Ferrari. Počátkem šedesátých let Enzo Ferrari zapojuje do projektu dalšího svého skvělého inženýra Aurelia Lamprediho, který se podílel na konstrukci motoru V12 pro Ferrari a vývoj dostává nový směr. Po několika dalších projektech motorů V6 se v roce 1961 objevuje v typu 156 Formule 1 motor V6/65° o objemu 1481,4 ccm a na konci tohoto vývoje se v roce 1965 objevuje motor V6/65° DOHC o objemu 1592,7 ccm (Ø 77 x 57 mm) s největším výkonem 132 kW při 9000 ot/min v typu 166 Dino F2. Motor byl ještě v tom samém roce upraven pro závody sportovních vozů s objemem do 2 litrů zvětšením vrtání na 86 mm, čímž jeho zdvihový objem dosáhl 1986,7 ccm. Výkon motoru se zvětšil na 163 kW při 9000 ot/min. Byl montován do sportovních vozů, nejprve typu Dino 206 P a pak i do typů Dino 206 S a Dino 206 SP, které se vyráběly v letech 1965 až 1967 a byly střídavě registrované s příponami S a SP. Byl vyroben jeden prototyp Dino 206 P a 16 vozů typu Dino 206 S/SP a to 13 kusů v provedení karoserie spider a 3 kusy v provedení berlinetta. Jednalo se o celkem dobrý malý sportovní vůz, vhodný závodní sportovní vůz pro úzké závodní dráhy, městské okruhy a pro závody do vrchu. Během svojí kariéry se tento typ stal vítězem italského městského poháru ENNA v roce 1966 a v témže roce se umístily Dino 206 S na druhém a třetím místě za vítězným vozem Chaparral v závodě na Nürburgringu. Zvítězily ve švýcarském závodě do vrchu Sierre Montana-Crans a Dino 206 S s posádkou Jean Guichet (Francie) a Giancarlo Baghetti (Italie) dojel na druhém místě slavného závodu Targa Florio 1966 za vítězným Porsche 906 Carrera 6.

Dino 206 P S/N 0834 z roku 1965


motor Dino V6/60° SOHC montovaný do typu 196 SP

Motor V6/65° DOHC 1986,7 ccm použitý ve voze Ferrari Dino 206 S si ponechal mnohé z architektury motoru Ferrari Dino 166 P/206 P, pozměněné byly pouze spalovací komory a v některých případech byly vybaveny motory vstřikováním paliva Lucas (motor označený 231 B), na místo tří dvojitých karburátorů Weber 40 DCN2. U motorů se vstřikováním paliva Lucas byl udáván výkon až 177 kW při 9500 ot/min a použita byla i hlava válců se 24 ventily. Ve voze byl umístěn uprostřed za řidičem podél a poháněl přes ručně řazenou pětistupňovou převodovku zadní kola. Na žebřinovém rámu z ocelových trubek byla sklolaminátová karoserie. Všechna kola měl vůz nezávisle zavěšena na lichoběžníkových ramenech a odpružena vinutými pružinami. Vnější rozměry Dina 206 S/SP byly 3875x1524x985 mm, rozvor 2280 mm a rozchod kol vpředu 1360 mm a vzadu 1355 mm. Hmotnost byla 580 až 612 kg. Brzdy byly na všech kolech kotoučové Girling, vzduchem chlazené a na ráfcích z hliníkové slitiny byly pneumatiky vpředu 5,50x13 a vzadu 7,00x13. Ve verzi s třemi dvojitými karburátory dával motor při stupni komprese 10,8:1 největší výkon 218 k při 9000 ot/min a propůjčil tak vozu maximální rychlost až 260 km/h. Tento automobil byl opravdu skvělým výchozím materiálem pro nastupující "malý" typ cestovního GT od Ferrari.

Dino 206 SP


Dino 206 S


Podélné umístění dvoulitrového motoru V6/65° DOHC ve voze Dino 206 SP

2.díl = Ferrari Dino 206 GT
3.díl = Ferrari Dino 246 GT
4.díl = Technický popis modelů Dino

Autor: Alexandr Kučera, poskytl text i obrázky. Úprava do HTML pro web ZP.