Počátkem roku 1965 inženýři Vittorio Jano a Aurelio Lampredo začali pracovat na verzi malého a levného cestovního Ferrari GT. Vycházeli při tom ze sportovního vozu 206 S/SP. Cílem bylo postavit líbivé elegantní kupé, nesoucí kvalitu a tradice Ferrari, ale se štítkem Dino. O tomto označení se uvažovalo jako o budoucím základu nové značky. Z tohoto záměru ale nakonec zcela sešlo, tato myšlenka se neprosadila. Dino 206 GT mělo, jak již bylo uvedeno, svoji premiéru na pařížském autosalonu v říjnu 1965. V červené barvě a s hliníkovou karoserií, na jejíž podobě spolupracoval Pininfarina, který odvedl skvělou práci a vytvořil doslova umělecké dílo. Na tom se shodli všichni, odborníci i laická veřejnost. Ostatně vůz s uhlazenými aerodynamickými tvary, elegantními linkami a unikátními detaily včetně nevídaně velkého sklonu čelního okna, ani nemohl vyvolat jiné než obdivné reakce. Však také nové Ferrari sklízelo velké úspěchy po celém světě. Mnozí lidé tento model označovali za vrchol karosářského umění a Dino bylo v té době zřejmě nejmódnějším automobilem, zvláště když se následně objevila jeho ještě silnější verze 246 GT s maximální rychlostí zvýšenou z 225 km/h na skvělých téměř 240 km/h. V Paříži bylo vozidlo představeno ještě jako nepojízdná maketa pod označením Dino Berlinetta Speciale s kódem S/N 0840. V tomto voze byla maketa motoru umístěná stejně, jako původní 206 S, tedy podélně.

I při druhém předvedení, v listopadu roku 1966, na Autosalonu v Turině, tentokrát pod označením Dino Berlinetta GT, vzbudil budoucí automobil velký ohlas. Ve žluté karoserii od Pininfariny byla maketa motoru v rámu s kódem S/N 00106 uložena podélně.
V roce 1967 na Frankfurtském autosalonu Pininfarina představuje studii nazvanou Dino Berlinetta Prototipo Competizione Pininfarina. Jednalo se avantgardní karosářskou studii, která na první pohled upoutala nejen svojí jasně žlutou barvou, ale i výraznými spojlery umístěnými na přední kapotě a na zádi vozu. Magnetem byla futuristická "kosmická kabina" s křídlovými dveřmi. Vůz měl černé sedačky a světle modré koberečky. Jednalo se o karoserii umístěnou na podvozku typu Dino 206 S s motorem z tohoto vozu. Tedy podélně umístněného uprostřed. Tuto zakázku zpracoval Pininfarina pod číslem 10523. Rozvor náprav měla studie 2280 mm a rozchod kol vpředu i vzadu byl shodný 1354 mm. Hmotnost vozu se sklolaminátovou karosérií byla 700 kg.

První prototyp budoucího vozu ve skutečném provedení se objevil zobrazený v knize "Prunet’s road car" na straně 392. Jednalo se o třetí prototyp v řadě, pravděpodobně opět nepojízdný. Tento prototyp byl určený pro fotografování a nikdy nebyl nikde vystavován. Jako první ale už měl motor uložený uprostřed napříč. Karoserie byla vyrobena u Pininfariny a vyznačovala se velkými pochromovanými klikami uloženými nízko na dveřích a menším počtem otvorů na přední kapotě.
Na listopadovém autosalonu v Turíně 1967 byl představen čtvrtý prototyp, již v definitivní podobě konečného vozu. Srdcem skvělého Ferrari Dino verze 206 GT byl hliníkový vidlicový šestiválec o zdvihovém objemu 2,0 litry, jenž poháněl i sesterský Fiat Dino. Velký rozdíl byl ovšem v tom, že Ferrari mělo tady poprvé motor otočený o 90°, tedy do příčné polohy, a pohonná jednotka se zároveň posunula těsně za dvousedadlový kokpit pro řidiče a spolujezdce, před zadní nápravu. Poloha motoru o výkonu 134 kW (180 k) uprostřed vozu zajistila tomuto modelu skvělé jízdní vlastnosti, které byly při dosahované největší rychlosti přes 220 km/h potřebné, stejně jako kotoučové brzdy s vnitřním chlazením. Doplňme ještě, že ve výbavě figurovala přímo řazená pětistupňová převodovka. Červená hliníková karoserie byla vyrobena znovu u Pininfariny. Černé sedačky s červeným proložením a bílé koberce dokreslovaly interiér vozu.
Poslední, pátý prototyp vlastnil Sergio Pininfarina a byl snad vystaven na Pařížském autosalonu 1968. Stříbrná barva karoserie vyrobené Pininfarinou se krásně vyjímala na mnohých fotografiích, které tento automobil představovaly světu. Pátý prototyp se téměř nelišil od prvních sériových vozů. Nepatrné rozdíly tu ale přece jen byly. Karoserie například nesla na bocích označení „Farina“ a chyběly také zadní okénka oproti standardnímu sériovému provedení. Stříbrné provedení stěračů bylo také jiné než u sériových vozů.
Po těchto prototypech následoval první výrobní prototyp s kódem S/N 10523, jehož hliníková karosérie byla postavena u Scagliettiho podle návrhů Pininfariny. Tato karosérie měla již zadní okénka, která dřívější prototypy neměly. Shodou náhod nesla kód podobný, jako měla Pininfarinova studie Competizione na podvozku 206 S s číslem 034**.

V roce 1968 byl na březnovém autosalonu v Bruselu vystaven čtvrtý prototyp Dino 206 GT a také Dino 206 GT s kódem S/N 00102, s atypickým provedením uzamykatelného uzávěru palivové nádrže. Od července roku 1968 se v nabídce firmy Ferrari objevuje Dino 206 GT a do konce roku bylo u Scagliettiho v Modeně vyrobeno 99 hliníkových karosérií. V roce 1969 bylo vyrobeno 51 kusů Dino 206 GT a to od ledna s kódem S/N 00302 do dubna s kódem S/N 00410. Poslední vozy Dino 206 GT už byly vyráběny souběžně s typem 246 GT a kromě rozdílů ve vnějších rozměrech a v motoru se na první pohled daly rozeznat i podle počtu otvorů na motorové kapotě. 206 měla dvě řady po šesti průduších, 246 měla po sedmi průduších ve dvou řadách.

Vlevo motorová kapota Dino 206 GT, vpravo Dino 246 GT/GTS

Dalším markantním rozpoznávacím rozdílem mezi typy 206 a 246 bylo provedení uzávěru palivové nádrže, který byl v obou případech na zadním sloupku střechy na straně řidiče.

Uzávěr palivové nádrže: vlevo Dino 206 GT, vpravo Dino 246 GT/GTS

Ohromující výkonnost vozu Dino 206 GT byla stejně mimořádná, jako jeho vnější vzhled. Celohliníkový, vodou chlazený motor s nejvyšším výkonem 134 kW (180 k) při 8000 ot/min při stupni komprese 9:1, byl vidlicový šestiválec o objemu 1987 ccm (Ø 86 x 57 mm) s rozvodem 2xOHC (DOHC), jehož řady válců svíraly úhel 65° a o jehož plnění se staraly tři dvojité karburátory Weber 40 DCN/4. Hodnota maximálního krouticího momentu dosahovala 187 Nm při 6500 ot/min. Díky umístění před zadní nápravou měl vůz Dino výborné jízdní vlastnosti, včetně nejvyšší udávané rychlosti 225 km/h. Ovšem i tento typ měl svoje slabá místa, zákazníci si stěžovali na technické závady a poměrně velkou poruchovost. Přestože tento model dosahoval vysokých technických parametrů, patřil ve své době mezi opravdu nejlevější Ferrari. Například cena automobilů prodávaných ve Velké Británii byla jen 6243 liber a v Itálii byla cena stanovena na 4 950 000 lir. Zajímavostí bylo, že toto malé Ferrari nikdy neneslo na sobě firemní štítek se vzpínajícím se koněm, ale pouze štítek s nápisem Dino. Přesto však někteří majitelé doplnili své vozy o znak Ferrari, aby lépe dokázali původ svého vozu. Já osobně si myslím, že naprosto zbytečně, protože jeho technické parametry samy prozrazovaly ušlechtilý původ stáje z Maranella.

Motor Dino V6/65° DOHC, zkonstruovaný u Ferrari a vyráběný Fiatem.

Motor pro Ferrari od Fiatu

Turínský autosalon 1966 byl místem, kde byl veřejnosti představen další vůz, který se také podílel na vzniku "malého" Ferrari. Byl to sportovně cestovní automobil s motorem vpředu, Fiat Dino. Do stylisticky čisté dvoudveřové karoserie, nesoucí rukopis karosářského designéra Pininfariny, umístil Fiat pod kapotu shodný vidlicový šestiválec Dino o zdvihovém objemu 2 litry. Otázka zůstává, proč tomu tak bylo?

Fiat Dino Spider (Pininfarina) a Fiat Dino Coupé (Bertone)

Na konci šedesátých let se začaly u firmy Ferrari prohlubovat finanční problémy. Ty vedly jednak k vývoji "malého" levného Ferrari a jednak ke kroku, který měl hlavně vést k záchraně firmy. Tím krokem byl prodej poloviny akcií Ferrari firmě Fiat. Součástí tohoto kroku byla dohoda mezi Ferrari a Fiatem. Ferrari požádal Fiat o spolupráci a ten souhlasil s tím, že se výroby šestiválce Dino ujme. Ferrari tak splnil podmínku pro nasazení motoru Dino V6/65° DOHC do závodů Formule 2, což podle pravidel bylo možné jedině tehdy, pokud bylo vyrobeno pro homologaci alespoň 500 kusů motorů. Takové množství motorů bylo v té době nad výrobní možnosti firmy Ferrari a tak se vyráběly u Fiatu. Druhou částí dohody bylo, že tento, u Ferrari vyvinutý motor, Fiat umístil do svého vozu typu Fiat Dino. Ten začal sjíždět z výrobních linek v roce 1967, tedy se značným předstihem před konečnou podobou vozu Ferrari, jehož další prototyp byl vystaven na Turínském autosalonu. V definitivní podobě se Ferrari Dino 206 GT dostalo do sériové výroby až o 18 měsíců později na jaře v březnu 1968.

1.díl = Prototypy Ferrari Dino
3.díl = Ferrari Dino 246 GT
4.díl = Technický popis modelů Dino

Autor: Alexandr Kučera, poskytl text i obrázky. Úprava do HMTL pro web ZP.