|
Model Škoda Rapid vyplňoval mezeru mezi modely Fabia a Octavia, vyráběli jej v Mladé Boleslavi spolu
s konstrukčně shodným vozem Seat Toledo čtvrté generace v letech
2012 až 2019. Seat Toledo byl prodáván především v jižní Evropě, ve zbytku Evropy převažoval prodej modelu
Škoda Rapid. Rapid dodávali jako liftback s velkým výklopným víkem na zádi, od roku 2013 přidali kratší verzi
Rapid Spaceback. Model Škoda Rapid, ale ve verzi sedan, vyráběli už od
roku 2011 v Indii a od roku 2013
v Číně, oba tyto modely se lišily vzhledem, rozměry a nabízenými
motory od evropské verze. V Rusku byl také vyráběn Rapid pro tamní trh, ten měl karosérii liftback. Speciálně
pro ruský trh byla určena druhá generace Rapidu, představená
koncem roku 2019. V Rusku se neprodávaly modely Fabia ani Scala a základním modelem škodovky tam byl právě Rapid.
Evropský Rapid se druhé generace nedočkal, byl v roce 2019 nahrazen modelem
Škoda Scala.
"Evropský" Rapid prodávali od podzimu 2012, s jeho prvním provedením jsem se krátce svezl v březnu 2013
(viz test Škoda Rapid 1.6 TDI). Tehdy to
byl vůz s poměrně "chudou" výbavou. Vůz ale postupně modernizovali a jeho výbavu zlepšovali. Rapid měl být
poměrně levný a proto místo nové univerzální platformy MQB použili kombinaci dílů z jiných modelů koncernu VW.
Podobně jako u modelu Roomster pocházela zadní náprava z první generace typu Škoda Octavia, přední náprava
ale už nebyla z Fabie, použili širší nápravu z tehdy vyráběných modelů VW Polo a Seat Ibiza. Na jaře
2017 prošel Rapid faceliftem (nové nárazníky, světla, maska, vylepšená výbava, doplnění řady asistenčních systémů)
a dostal nové motory. Základním motorem se stal přeplňovaný benzínový litrový tříválec s výkony 95 a 110 koní,
slabší měl pětistupňovou a silnější šestistupňovou manuální převodovku. Větší čtyřválec 1.4 TSI dodávali pouze
s automatem DSG. Naftové motory z nabídky postupně vypustili.
V červenci 2021 jsem měl svůj Ford Focus delší
dobu v servisu a tak jsem si na pár dní půjčil v místní autopůjčovně jako náhradní vůz Škodu Rapid modelového
roku 2018. Půjčený Rapid měl výbavu Style a pár věcí za příplatek, takže jeho cena, když byl nový, mohla být kolem
400 000 Kč. Měl automatickou klimatizaci (jednozónovou), všechna okna ovládaná elektricky, multifunkční volant,
tempomat (ovládal se na páčce ukazatelů směru), palubní počítač, automatické stěrače, autorádio, navigaci (mapy byly na
SD kartě ve schránce před spolujezdcem), couvací senzory (byly tři a na displeji se ukazovalo ve formě proužků přiblížení
k překážce) a další. Přední kola přes šestistupňovou manuální převodovku poháněl tříválec 1.0 TSI s výkonem
81 kW (110 koní). Výrobce s touto motorizací udával maximální rychlost 200 km/h a zrychlení na stovku
za 9,8 s, což byly na udávaný výkon velmi dobré hodnoty, zásluhu na tom měla také vzhledem k délce vozu celkem
příznivá hmotnost 1190 kg. Maximální rychlost jsem neměl kde ověřit, ale zrychlení na stovku bylo při orientačním
měření kolem 10 s, takže údaje výrobce byly věrohodné.
Vypůjčený vůz byl uveden do provozu první pracovní den roku 2018, z továrny tedy vyjel někdy koncem roku 2017.
V červenci 2021 měl na tachometru něco přes 92 000 km. Po prvním usednutí za volant se mi zdálo sedadlo
řidiče hrozně měkké, tento pocit ale brzy vymizel a já si zvykl. Tříválcový litrový motor potřeboval pro rozjezd do kopce
trošku více plynu, aby "nechcípnul", po rovině to bylo lepší. Řízení i ovládání pedálů bylo v pohodě, žádné
záludnosti, ani potřeba větších ovládacích sil. Tříválec v režimu kolem 1500 otáček pod plynem trochu duněl
a ve vyšších otáčkách bylo slyšet, že motoru schází čtvrtý válec, zněl trochu "drnčivě". Celkem byl ale solidně
odhlučněn a po zapnutí rádia a při běžném způsobu jízdy nebyl téměř slyšet. Jen jste nesměli dát na doporučení nápovědy
k řazení na přístrojové desce a motor bylo vhodné držet nad 2000 ot/min. Dobré bylo, že přístrojová deska
ukazovala aktuálně zařazený rychlostní stupeň, to bych uvítal i u automobilů jiných značek. Pérování se mi
na pomaleji projížděných nerovnostech jevilo celkem měkčí, při rychlejší jízdě si naopak na výmolech občas "bouchlo".
Světlomety se ovládaly kruhovým spínačem vlevo na přístrojové desce, v poloze "Auto" se zapínala potkávací světla
samočinně po setmění. Mlhovky se zapínaly povytažením spínače k sobě, měl dvě polohy. Při první se rozsvítila přední
mlhová světla, po úplném vytažení také zadní (samostatně se zadní mlhovky nedaly zapnout). Kontrolky mlhovek byly
uvnitř tachometru.
Prostoru ve voze bylo dostatek, jak na předních, tak na zadních sedadlech. Vzadu bylo jen méně místa na šířku (pro tři lidi
vedle sebe nic moc), zde se projevila menší šířka vozu, některé konkurenční vozy nižší střední třídy byly i o více
než 10 cm širší. Vyšší cestující vzadu hlavou "lízali" strop, na nohy měli ale místa nadbytek. Zavazadlový prostor
byl obrovský a dobře přístupný velkým výklopným víkem. Výrobce udával jeho objem hodnotou 550 litrů a po sklopení
zadních sedadel až 1490 litrů. Nosnost (užitečná hmotnost) testovaného vozu byla 460 kg.
Vestavěná navigace Amundsen měla staré mapové podklady. Po známých silnicích navigovala solidně, při jízdě po nové silnici
se na přístrojové desce zobrazila hláška "Offroad" a na mapě jste jeli po poli. Pokud byla navigace jen ve stavu "sledování"
(bez zadání cíle), snažila se umístit vozidlo na sousední cesty. Jezdilo například pár set metrů od skutečné polohy vesele
několikrát po slepé cestě dopředu a dozadu. Proto jsem jezdil podle aplikací Waze nebo Mapy na mobilu. Grafika vestavěné
navigace byla solidní, navíc se navigace snažila ukazovat maximální rychlost a zákazy předjíždění. Obrazovka byla proti
modernějším vozům utopena dost nízko a při pohledu na ni, řidič už nemohl sledovat provoz, takže mrknout na mapu a dost!
Odbočování na křižovatkách a kruhových objezdech při zapnutém režimu navigování bylo možno sledovat také na černobílém
informačním displeji mezi otáčkoměrem a tachometrem.
Vůz měl řadu vychytávek, jako schránku na deštník pod sedadlem spolujezdce, škrabku na led ve víčku nádrže, háčky na tašky
v zavazadlovém prostoru, oboustranný "koberec" v zavazadlovém prostoru (jedna strana "gumová", druhá textilní)
nebo šikovné kapsy za zadními podběhy se síťkami.
Motor se dal v případě potřeby vytočit až na 6 500 ot/min. Zpřevodování bylo celkově velmi "dlouhé", na dvojku
mohl jet vůz přes 100 km/h a šestka byla vyloženě rychloběh na dálnici. Rychlost v závislosti na otáčkách si můžete
prozkoumat v pilovém diagramu. Tak dlouhé převody jsem dosud v běžném automobilu nižší střední třídy neviděl.
Tachometr měl víceméně "standardní" přesnost, kolem padesátky si přidával přibližně 4 až 5 km/h, při rychlosti mezi
100 až 130 km/h už ukazoval proti skutečné rychlosti asi o 6 až 7 km/h více.
Závěrem: Solidně vybavený a prostorný liftback za dobrou cenu. Nezáludné jízdním vlastnosti a bezproblémové
ovládání. Hafo místa i na zadních sedadlech, obrovský zavazadlový prostor a řada vychytávek "simply clever". Mírně
nevyvážený, ale dobře odhlučněný, litrový tříválec a velmi slušná dynamika. Rapid sice nebyl zrovna prestižní vůz, byl to ale
celkově dobře vyvážený automobil. Byl jen nepatrně menší než Octavia první generace (1996-2010), měl ale prostornější interiér.
Za týden jsem s Rapidem najel přibližně 1000 km, převážně mimo město a průměrná spotřeba byla pod šest litrů na
100 km.
Na následujících snímcích je Rapid ze všech stran včetně interiéru a motoru. Fotografie jsem ručně upravil, doplnil technickým
popisem a přidal pilový diagram na základě mnou změřených hodnot. Doplnil jsem ještě video, manuál k vozu ze stránek výrobce
a dobový ceník modelu Škoda Rapid z konce roku 2017.
|
