|
Na ženevském autosalonu na jaře 1965 představila francouzská automobilka Renault nový vůz střední třídy,
model s číslem 16. Vůz byl posléze oceněn prestižním titulem
vůz roku 1965 (některé prameny uvádějí vůz roku 1966, podle metodiky
zavedené v roce 1977). Renault 16 se vyznačoval na svou dobu velmi moderní prostornou karosérií
se šikmou výklopnou zádí. Byl tedy pětidveřový a tehdy tento druh karosérie nazývali polokombi, později
zavedli pojem hatchback. Renault 16 je možno považovat za vzor všech pozdějších hatchbacků. Vůz měl
vpředu za přední nápravou čtyřválcovou patnáctistovku, která poháněla přední kola, čtyřstupňová převodovka
byla před přední nápravou. Motor měl uzavřený chladicí systém s expanzní nádobou (škodovky jej dostaly
až v roce 1976) a elektrický proud dodával alternátor (evropská premiéra, tehdy se běžně používalo dynamo).
Typickým stylistickým prvkem "šestnáctky" byly zvýšené boční okraje střechy, opatřené ozdobnými lištami,
procházejícími od předního okna až k zadním koncovým světlům. Z vozu byl dobrý výhled všemi
směry, měl šest bočních oken a velkou zasklenou plochu.
Pod kapotou měl Renault 16 původně motor s objemem 1470 cm³ a výkonem 55 koní
(podle normy DIN, podle normy SAE to bylo 63 koní). Výrobce udával maximální rychlost 142 km/h,
zrychlení na stovku za 18 s a pevný kilometr za 38,9 s. Dobový test švýcarského časopisu Automobil
Revue uváděl maximum 145 km/h, zrychlení na stovku za 19,1 s a kilometr s pevným startem za
38,7 s. Od léta 1970 byl objem základního motoru zvýšen na 1565 cm³ a výkon stoupl na 67 koní.
Stejný motor dostal už v roce 1968 model R 16 TS, měl ale výkon 83 koní. V roce 1973
uvedli špičkový model R 16 TX se čtyřválcem 1647 cm³ o výkonu 93 koní
a s pětistupňovou převodovkou.
Na chomutovském srazu historických vozidel 2018 mi nabídl pan Petr Špička, pravidelný účastník srazu a majitel
historického vozu Renault 16 z roku 1968, možnost svezení se s jeho vozem. Koncem června 2018
jsem mu zavolal a on přijel do Chomutova. Za možnost zkusit si řízení jeho vozu mu patří moje velké poděkování.
Zkušební jízda měřila přibližně 25 km a za volantem vozu jsem se dostal o padesát let zpět do
historie. Řízení vozu bylo poplatné době, kdy jej vyráběli. Proti dnešním vozům měl Renault 16 velký
tenký věnec volantu, řízení bez posilovače, řazení pod volantem, brzdy bez posilovače a plynový pedál šel poměrně
ztuha. Z vozu byl dobrý výhled všemi směry, sloupky byly tenké a výhledu téměř nebránily. Na vše jsem si musel
zvykat, za volant se muselo pořádně zabrat a také na sešlápnutí brzdového pedálu bylo třeba vynaložit podstatně
více energie než u vozů s posilovačem brzd. Vůz měl měkká pohodlná sedadla, sedělo se jako v křesle,
bezpečností pásy byly pevné (ne samonavíjecí), ruční brzda se nacházela pod přístrojovou deskou, na podlaze vedle
spojky byla šlapací pumpička ostřikovačů čelního skla. Občas se mi pletla krátká páčka ukazatelů směru s delší
páčkou ovládání světel pod ní. Tachometr byl přehledný, umístěný pod volantem vlevo. Vpravo vedle něj bylo prázdno
a pod dělicí lištou byly dva titěrné ukazatele: stav paliva a voltmetr. Po přístojové desce bylo ještě nepravidelně
rozmístěno několik kontrolek. Renault měl měkké pérování, při zatáčení se hodně nakláněl a sedadla postrádala boční
vedení. Překvapil mne poměrně malý hluk, u vozu tohoto stáří bych očekával podstatně vyšší. Měkké pérování dobře
pohlcovalo nerovnosti našich "kvalitních" silnic. Majitel si postavil tento vůz ze tří vraků a zamontoval do něj
pětistupňovou převodovku, takže se s ním dalo jet bez problému i po dálnici bez vyššího hluku a nadměrné
spotřeby. Otáčkoměr standardní R16 postrádala, řadilo se podle sluchu.
Vůz měl dostatek vnitřního prostoru, jak co do šířky, tak i do výšky. Dobře přístupný zavazadlový prostor
měl více než dostatečný objem, který se dal ještě zvětšit posunutím, sklopením nebo dokonce vyjmutím zadních
sedadel. Pod zavazadlovým prostorem byla padesátilitrová nádrž. Náhradní kolo, hever a nářadí byly pod přední
kapotou před motorem, takže vzadu nepřekážely a v případě defektu nebylo třeba vyndavat obsah zavazadlového
prostoru.
Vůz měl všechna kola nezávisle zavěšena a odpružena zkrutnými tyčemi. Vpředu byly podélné a vzadu příčné přes
celou šířku vozu a protože byly uloženy za sebou, bylo levé zadní kolo posunuto proti pravému o 67 mm
více vzad. Jak už jsem zmínil, pérování bylo velmi měkké. Nezatížený vůz měl celkovou výšku 1455 mm, při
plném zatížení (400 kg) se zmenšila na 1360 mm, tedy o 9,5 cm! Podle majitele měl vůz při
rozumné jízdě spotřebu do 7,5 l/100 km, náročný dobový test Automobil Revue uváděl 8,5 až
11,5 litru na 100 km.
Za zhoršených adhezních podmínek mohl mít automobil problém s méně zatíženou přední poháněnou nápravou,
výrobce to doháněl umístěním akumulátoru a rezervního kola co nejvíce dopředu, i tak ale bylo před motorem
dost nevyužitého prostoru. Chladič byl hodně daleko od motoru a proto měl elektrický ventilátor.
Automobily Renault 16 vyráběla francouzská státní automobilka Renault v letech 1965 až 1980 a celkem
jich postavili 1,85 miliónu. V menších počtech je dováželi také do tehdejšího Československa, kde se
prodávaly jen v Tuzexu, pouze v roce 1974 jich stovka přišla do Mototechny. Celkem se do Československa
dostalo něco přes dvě tisícovky těchto na svou dobu velmi moderních a pohodlných vozů.
Závěrem: ve své době nejvyšší model v nabídce Renaultu. Vůz moderní koncepce, oceněný při
uvedení na trh titulem "vůz roku". Byl tichý, měl pohodlný a dostatečně prostorný variabilní interiér. Z vozu
byl dobrý výhled, automobil měl měkké pérování, dostatečnou dynamiku a přijatelnou spotřebu. Předobraz většiny
dnešních hatchbacků. S R16 se dalo pohodlně cestovat i na delší vzdálenosti, téměř jako "v pojízdném
obýváku". Na "řezání" zatáček ale vůz stavěn nebyl. V dobách Československa to byl luxusní vůz pro "horních deset tisíc".
Na uvedených fotografiích je testovaný automobil. Většinu snímků jsem pořídil na chomutovských srazech historických
vozidel v letech 2014 až 2018. Fotky jsem, jako vždy ručně upravil, doplnil technickým popisem a několika
dalšími postřehy a poznatky.
|
