|
Vůz Opel Vectra druhé generace (Vectra B) byl představen
v roce 1995. Dodával se jako čtyřdveřový sedan, pětidveřový
hatchback nebo pětidveřové prostorné kombi. Paralelně byl vyráběn
také v Anglii jako Vauxhall Vectra. Dodávaly se benzínové motory
od 1.6 po 2.5 a také naftový přeplňovaný motor. Vectra se vyznačovala
aerodynamicky propracovanou karosérií se součinitelem čelního odporu
vzduchu cx pouze 0,28. To byla nejnižší hodnota
u vozů střední třídy, kam model Vectra patřil. Vůz byl bez
podstatnějších změn vyráběn do roku 1999, kdy pro modelový rok 2000
prošel mírným faceliftem. Dostal nové světlomety, nárazníky
a chromovaný rámeček masky chladiče. Výroba Vectry druhé generace
skončila roku 2002, kdy přišel její nástupce.
Automobil Opel Vectra (rok výroby 1997) jsem používal od 1. června
2001, kdy byl v Praze zakoupen, do počátku prosince 2008, kdy jsem
jej prodal.
Výbava: Model Vectra V6 CDX byl
nejvýkonnější a nejlépe vybavenou verzí modelové řady Vectra.
Výbava CDX obsahovala kola z lehkých slitin, airbag řidiče
a spolujezdce, dva boční airbagy, alarm, imobilizér, centrální
zamykání na dálkové ovládání, dělená zadní sedadla, elektricky
ovládaná všechna okna, automatickou klimatizaci, mlhovky, palubní
počítač, tempomat, posilovač řízení, rádio s přehrávačem CD,
výškově stavitelné sedadlo řidiče, elektricky vyhřívaná a ovládaná
zrcátka, ABS (zařízení proti blokování brzd při silném brzdění),
TC (zařízení omezující prokluz kol při akceleraci) atd. Do maximální
výbavy, která byla dodávána za příplatek chyběly pouze sedačky
v kůži a vyhřívání sedadel.
Palubní počítač ukazoval na multifunkčním displeji vždy jednu z postupně
volitelných možností: okamžitou nebo průměrnou spotřebu, průměrnou rychlost,
dojezd, vnější teplotu nebo stopky. Navíc sloužil jako displej autorádia
a upozorňoval na nedostatek provozních náplní nebo nesvítící žárovky světlometů
a brzdových svítilen.
Postřehy z provozu: dostatečně výkonný motor a dobře aerodynamicky řešená
karosérie poskytovaly vozu jízdní výkony, kterých před několika lety nedosahovaly ani
výkonnější sportovní vozy. Pevnější a těžší karosérie mírně zhoršila zrychlení proti
předchozím modelům řady Vectra "A", které byly lehčí.
Vůz měl slušné jízdní vlastnosti, motor byl dostatečně odhlučněn a zvuk šestiválce V6
nebyl nepříjemný ani při maximálních otáčkách. Aerodynamický hluk byl poměrně malý a začínal
se zvyšovat až při rychlostech kolem 200 km/h, nad touho hranicí začínal být nepříjemný.
Také při silném bočním větru docházelo ke zvýšení aerodynamického hluku, zde již při rychlostech
kolem 130 km/h. Vůz bez problému dosahoval výrobcem uvedené maximální rychlosti 230 km/h,
při mírném klesání i více (na tříproudé německé dálnici jsem jel i přes 240 km/h).
Vzhledem k poměrně vysokému výkonu (170 koní) bylo možno dosáhnout maximální akcelerace
(zrychlení na stovku za 8,5 vteřiny) pouze při vypnutém TC, kdy přední poháněná kola silně
prokluzovala na první i druhý rychlostní stupeň. Po zapnutí TC se zrychlení částečně zhoršilo.
Na první dva rychlostní stupně se motor po sešlápnutí plynu velmi rychle dostal do
maximálních otáček a omezovač vypnul zapalování. Při silném brzdění začalo působit ABS
a pedál brzdy pumpoval. Brzdy i podvozek byly odpovídající výkonu motoru. Při rychlém nájezdu
do zatáčky byl vůz mírně nedotáčivý, po překročení meze adheze mohl přejít až do přetáčivosti.
Při normální rychlosti se choval téměř neutrálně. Celkově lze označit jízdní vlastnosti za dobré.
Citlivost na boční vítr nebyla pozorovatelná. Vůz měl pohodlná anatomicky tvarovaná sedadla
a ani dlouhá jízda řidiče ani spolujezdce příliš neunavila. Navíc při delších jízdách bylo
možno sundat nohu z plynu a nedržet ji ve strnulé poloze, plyn mohl být ovládán tempomatem
(ten umožňoval plyn přidávat i ubírat). Prostor na zadních sedadlech byl dostatečný (větší než
například u Škody Octavia, BMW řady 3 a dalších vozů střední třídy), zavazadlový
prostor s objemem přes 500 litrů byl více než dostatečný. Pérování bylo přiměřené,
ani příliš měkké, ani tvrdé. Letní pneumatiky Barum, kterými byl zakoupený vůz vybaven, byly
bezproblémové na suché vozovce, ale při dešti na mokré vozovce postrádaly dostatečnou přilnavost.
Po jejich výměně za pneu Matador se jízdní vlastnosti na mokru značně zlepšily. Po ojetí pneumatik
Matador jsem zakoupil letní pneu Kléber. Pro zimní provoz byly používány "jeté" pneumatiky Pirelli.
Spotřeba vozu se při jízdě po městě a na krátké vzdálenosti pohybovala kolem 10 l/100 km,
na delší vzdálenosti i při ostřejší jízdě klesala pod tuto hranici.
Vůz neměl ostřikovače světlometů. Volant byl pevný bez možnosti seřízení (bylo zavedeno až
v následujícím modelovém roce), tuto nevýhodu odstraňovalo všestranně seřiditelné sedadlo
řidiče. Přes mohutný střed volantu se zabudovaným airbagem byl horší výhled na přístrojovou
desku, zvláště na počítadlo ujetých kilometrů a při natočení volantu na většinu kontrolek.
Nezvykle působila jediná kontrolka ukazatelů směru, většina automobilů byla vybavena dvěma
samostatnými kontrolkani, pro každý směr jednou. Přestože se jednalo o klasický sedan,
bylo by dobré vůz vybavit stěračem zadního okna. Pokud vůz zastavil za deště nebo sněžení,
silně skloněné zadní okno bylo za chvíli téměř neprůhledné. Zadní stěrač byl ale montován pouze
na pětidveřové verze.
Závady a opravy:
Vůz byl zakoupen ojetý, měl najeto 120 000 km. Po jeho koupi byl vyměněn částečně
nefunkční informační displej (řada bodů nesvítila) a byl přetěsněn motor, ze kterého mírně
unikal olej (celkem vyšly počáteční opravy asi na 25 000 Kč). Během provozu pak
musela být naplněna klimatizace (po zimě přestala chladit). Později byla vyměněna část zavěšení
levého předního kola (klepalo a vrzalo). Byl vyměněn také výfuk, který prorezavěl. Po ujetí
asi 150 000 km přestal motor táhnout, bylo třeba vyměnit kabely ke svíčkám
(s výměnou svíček něco přes 10 000 Kč). Po 225 000 km odešla do věčných
lovišť baterie, vůz nešel nastartovat. Po 228 000 km dostal vůz nové všechny
pružiny a tlumiče. Obě přední pružiny a také levá zadní pružina byly prasklé - první oprava
mimo autorizovaný servis vyšla na cca 17 000 Kč a byla podstatně levnější než
v autorizovaném servisu Opel. Došlo také na výměny prasklých žárovek hlavních světlometů,
jejichž výměna byla pro naprostou nepřístupnost amatérsky téměř neproveditelná. Naopak žárovky
v zadních světlech (postupně měněny prasklé žárovky brzd, blinkrů i obrysových světel)
jsou přístupné dobře. Velkou výhodou je samočinná kontrola žárovek palubním počítačem vozu. Pokud
je některá vadná, displej hlásí typ nefunkčního světla. Nehlídal však žárovky ukazatelů směru.
Podle servisní knížky procházel vůz pravidelně každých 15 000 km servisní
prohlídkou v autorizovaném servisu. Každých 60 000 km byly měněny rozvody
(podle doporučení výrobce). Jen poslední opravy, kdy měl vůz najeto už více než 200 000 km,
byly prováděny v neautorizovaném servisu (ceny byly asi poloviční, kvalita stejná).
Poté, co měl vůz najeto více než 235 000 km, jsem jej prodal a jako další automobil zakoupil
čtyři roky starý ojetý Ford Focus 1.6
první generace.
|
