|
Anglická společnost Aston Martin vyráběla luxusní sportovní automobily. Jedním z nich bylo sportovní
kupé Aston Martin DB9, uvedené na trh v létě 2003. Vůz byl poháněn vidlicovým dvanáctiválcem o objemu
téměř šest litrů, s výkonem 456 koní. V roce 2008 prošel vůz mírnou modernizací a výkon motoru
zvýšili ještě o 20 koní. Kromě kupé byl v nabídce také kabriolet, tradičně nazvaný Volante.
Aston Martin nevyráběl velký počet automobilů, šlo o exkluzivní značku. Do povědomí veřejnosti se mohl
dostat model DB5 z první poloviny šedesátých let dvacátého století, jako vůz Jamese Bonda, agenta 007
ve filmech Goldfinger, Thunderball, Zlaté oko, Zítřek nikdy neumírá a Casino Royale. Na českých silnicích
jsem vůz této značky neviděl, dokud jsem se v něm sám nesvezl.
V rámci slevových akcí jsem narazil na nabídku společnosti RentCar Supersport, která nabízela půlhodinku
za volantem kupé DB9 za přijatelných 1300 Kč (kupón byl za 1000 Kč a další tři stovky vybírali na místě
za benzín). Po telefonickém objednání (viz odkaz akce) jsem se jedno
červencové dopoledne roku 2011 vypravil na letiště k Příbrami, podepsal smlouvu, doplatil výše uvedené tři
stovky a trochu se povozil v Aston Martinu.
Firma lákala zákazníky na svých webových stránkách textem: Pořádně svižný luxus!!! Buďte na chvíli Jamesem
Bondem, nebo si představte sebe jako pilota v závodě 24 hodin Le Mans a pokuste se zopakovat vítězství
tohoto vozu z roku 2007.
Testovaný Aston Martin DB9 byl ještě ve starším provedení se slabším motorem (456 koní), měl šestistupňovou
automatickou převodovku, kožené čalounění sedadel i interiéru doplněné na středu přístrojové desky a horní
části dveří dřevem (poctivé dřevo, žádná imitace) a jeho karosérie byla zvnějšku doplněna paketem Mansory. Vůz
měl jiné nárazníky a prahy a byl doplněn spojlery, motor zůstal sériový. Výrobce udával maximální rychlost 300 km
za hodinu a zrychlení na stovku za 4,9 s. Přestože karosérie byla hliníková, vážil vůz více než 1,7 tuny.
Polohu za volantem jsem si nastavil pomocí elektricky seřiditelního sedadla (ovládání na boku středového tunelu),
sešlápl pedál brzdy, stiskl tlačítko "D" a mohl vyrazit. Automatická převodovka se ovládala pouze tlačítky, nikde žádná
páka voliče, mohlo se řadit také pádly pod volantem, to mi ale nebylo dovoleno. Vůz se bez bzrdění pohyboval i sám
pomalu dopředu (plížení). Po přidání plynu se pak rozjel více.
Samostatnou kapitolou je pak vlastní jízda. Při pomalé jízdě vesnicemi rychlostí kolem 50 km/h jel vůz
celkem potichu, otáčky motoru se držely těsně nad hranicí 1000 ot/min. Při akceleraci záviselo na rasanci
sešlápnutí plynového pedálu. Po kratičké pauze otáčky vylétly nahoru, automatika podřadila a vůz začal zrychlovat.
Výfuk přitom vydával ostrý, hlasitý, až závodní zvuk. Při ostré akceleraci otáčky vyběhly až k sedmi tisícům
a pak postupně klesaly jak automatika řadila vyšší převodové stupně. Při určitých otáčkách navíc cosi (zřejmě plato
pod zadním oknem) silně rezonovalo. Celou cestu svítila výstražná kontrolka (opotřebované zadní brzdy) a část cesty
pípal počítač, protože jsme vyjeli s nedovřenou kapotou motoru. Celou cestu jsem absobvoval s intruktorem
z firmy, půjčující uvedený vůz, a ten si všiml pohupující se kapoty. Po jejím zavření pípání přestalo.
První část jízdy byla po okresních silničkách kolem Dlouhé Lhoty, snažil jsem se na radu instruktora dodržovat
rychlostní limity, jen jsem několikrát trochu více přišlápl plyn a vyzkoušel zrychlení, do zatáček jsem jel rozumně,
trasu jsem neznal. Udržet takovýto vůz jen na "padesátce" bylo náročnější, tachometr měl dvě stupnice (kilomery a míle)
a vdálenost mezi dílky (po 10 km/h) byla poměrně malá. Při padesátce ukazovala ručička téměř svisle dolů. Zatímco
tachometr ukazoval po směru hodinových ručiček, otáčkoměr měl ručičku obráceně, pohybovala se proti směru
chodu hodinových ručiček.
Závěrem jízdy jsem si pak na uzavřené letištní dráze o délce dva kilometry vyzkoušel zrychlení vozu. Při
ostré akceleraci se záď trochu sklouzla a vůz se řvoucím výfukem a vytočeným motorem vyrazil vpřed. Ke konci dráhy
bylo na tachometru něco mezi 250 a 260 km/h. Hurá zabrzdit, otočit a vyzkoušet zrychlení ještě jednou. Při
rychlé jízdě se jevila dráha užší a trochu to drncalo. Pro porovnání jsem pak vyzkoušel stejnou trasu svým Fordem
Focusem 1.6 a ten se rozjel jen asi na 175 km/h. Na vyšší rychlost byla dráha pro něj moc krátká.
No a co říci na konec: prostě luxusní sportovní kára, trochu hlučnější a s pérováním, které nebylo ani
na okresní silnice moc tvrdé. Brzdy i řízení v pohodě, automatika řadila bez rázů, jen odezva na sešlápnutí
plynu nebyla tak bezprostřední, jak bych očekával. Jste-li fanoušek sportovních vozů a máte na to, jeďte si
Astona Martina vyzkoušet nebo si nechte zážitek koupit od někoho jako dárek.
Na připojených fotografiích je testovaný vůz. Snímky jsou doplněny technickým popisem a několika dalšími drobnými
postřehy. Poslední obrázek ukazuje popis akce a je doplněn "story" kolem jejího objednání a uplatnění.
|
