|
Motoristickou Francii, zejména tu historickou, má mnoho z nás spjatou se zelenožlutými reklamami YACCO, aniž bychom tušili,
co přesně znamenají. Historie YACCO se čte jako napínavý román.
Švýcar Marc Birkigt (1878–1953) byl výborným konstruktérem. Po různých peripetiích založil roku 1904 se španělskými průmyslníky
Damianem Mateuem a Franciscem Seixem v Barceloně společnost Hispano Suiza, zabývající se, mimo jiné, výrobou velmi
exkluzivních automobilů. Roku 1911 založili filiálku ve Francii, která nejprve montovala vozy ze španělských dílů, ale pak šla
svou cestou. Její vozy záhy překonaly španělskou matku. Roku 1914 se přestěhovali na pařížské předměstí Levallois‑Perret,
kde vznikaly i věhlasné letecké motory, kterých jen do roku 1918 vyrobila „Hispana“ přes dvacet pět tisíc. Po válce se stala
francouzská větev kořistí koncernu Gnome et Rhône. Se zakázkami to bylo velmi obtížné. Brilantní Birkigt podnik znovu vybojoval
a osamostatnil od barcelonské matky. Ředitelé Hispana založili 20. prosince 1920 dceřinou Společnost pro výrobu obráběcích
strojů, distribuci nástrojů a mazacích olejů (OMO), jejíhož šéfování se ujal podnikatel Jean Dintilhac. OMO to při nedostatku
zakázek mělo těžké, kousek od bankrotu se nacházela většina zavedené konkurence. První rok ukázal, že polovinu obratu činily oleje
a vydělávaly, zbytek byl ve ztrátě. Firma se přeorientovala výhradně na maziva, která od srpna 1920 prodávala pod Dintilhacem
registrovanou značkou YACCO.
Rapidně přibývalo automobilů. Poháněly je stále sofistikovanější a rychloběžnější motory, vyžadující odpovídající oleje. Po
vlastní značce Hispano Suiza se stal velkým zákazníkem Salmson, automobilový a letecký výrobce. Dintilhac začal sponzorovat pilota
Théveneta, zaměstnance Salmsona. Amatérsky závodil v místních závodech, kde dosáhl úspěchu. Karosérii cyclecaru pomaloval barvami
a nápisy Yacco. Dintilhac vytušil rostoucí potenciál reklamy. Prodeje kvalitních maziv rapidně rostly, především pro cyclecary
menších výrobců, protože velké automobilky se nechtěly vázat. OMO, od roku 1926 již pouze Yacco, se snažilo dostat do Citroënu, ale
André Citroën se již upsal Mobilu. Oleje Yacco‑Donnet a Yacco‑Voisin začínají prodávat prodejci automobilů uvedených
značek. Vozy Voisin se šoupátkovými motory Knight spotřebovaly (v závodním tempu) až ½ litru kvalitního oleje na
100 km. S Voisiny jezdily největší kulturní osobnosti druhé poloviny 20. let: Le Corbusier, Rudolf Valentino nebo
Mistinguett. Alfa Romeo 6C 1750 řízená Gieseppe Camparim a mazaná francouzským olejem vyhrála Mille Miglia 1929. Yacco
bojuje o kontrakty u letců, ale u automobilů se mu daří mnohem lépe. Pomáhá mu v tom tehdy velmi populární hon
za rychlostními automobilovými rekordy. Yacco vstoupilo do boje o rekordy roku 1925 podporou Voisinů na Autodromu
Linas‑Montlhéry. Voisin 18CV SS překonal sedm světových rekordů. Další rekordy zapisují aerodynamické Voisiny v letech
1927, 1928 a 1929. Počátkem 30. let bylo znovu těžko, automobilky neplatí a padají. Jean Dintilhac se znovu uchází
o Citroën, ale André je svázán s Mobil Oil a rychlostní rekordy mu nic neříkají. Taxi Citroën B14 dlouhodobě testovali
s oleji Yacco, výsledky byly výborné. Dintilhac zakoupil začátkem roku 1931 šasi Citroën C6 F, dílny Césara Marchanda
v Isy‑les‑Moulineaux jej oblékly do tenké hliníkové slupky. Speciál „Rosalie“, v němž se v říjnu 1931
po ujetí každých 500 km, střídají čtyři řidiči, překonává 14 mezinárodních rekordů. Dintilhac, povzbuzen úspěchem,
kupuje nový podvozek C6 G, upravuje jej ve stejné dílně a hodlá na jaře 1932 vyslat „Rosalii II“ na trať. Krouží
54 dnů, než dojde k poruše převodovky Celoron. Opět je překonáno mnoho rekordů. Následuje „Rosalie III“, později
přejmenovaná na číslo „V“. Číslo „IV“ dostala „Malá Rosalie“, která se stala nejúspěšnějším zástupcem této linie
s velmi mnoha zápisy v knize rekordů. Podle regulí musela v kufru vézt náhradní díly a nářadí dle dlouhého
seznamu. Když se její boj na trati začal blížit ujeté vzdálenosti 500 000 km, André se obměkčil a uvolil se na
nákladech rekordů podílet. Pořádaly se reklamní besedy, prezentace Yacco a Citroën s promítáním filmů z festivalu
rekordů. Dalších 7 mezinárodních rekordů přepsala „Rosalie VI“ (1934), jejímž základem byl malý Citroën 15 CV.
Rekordy firmu Yacco finančně velmi vyčerpaly. Hodně zlé krve udělalo, když předlužený André Citroën, který posléze zbankrotoval,
nezaplatil pohledávky a automobilka, nyní v majetku rodiny Michelin znovu podepsala smlouvu s Mobil Oil.
V letech 1933 až 1934 Dintilhac koketoval s francouzským Fordem a jeho alsaskou pobočkou Mathis. Její šéf Maurice
Dollfus se stal členem představenstva Yacco. Velký Ford „Agathe“ se čtyřválcem 3,3 litru vybojoval 10 mezinárodních rekordů.
V Dintilhacově hledáčku se objevila i plzeňská Škoda (i na jejím růstu se podílel francouzský kapitál, stavěla též
vozy Hispano Suiza). Plánoval rekordní nasazení Škody v Montlhéry, ale pro chybějící přesvědčivé výsledky podporující úspěch,
myšlenku brzy opustil. Ale alespoň podepsal malý kontrakt s naším Apollo Oils. Navzdory všem problémům se na trati objevují
„Rosalie VII“ (1934) se základem v kupé Citroën 7CV Traction Avant a o rok později „Rosalie VIII“, obě
s dalšími rekordními zářezy. Dintilhac okouzlil Peugeota, který se mu odměnil šasi typu 301 (čtyřválec 1465 cm³,
37 koní), které dostalo lehkou karosérii roadster. Oba muži zahájili novou éru rekordů. Začali je sbírat na běžné silnici.
Výsledky a vozy sice nebyly tak ohromující, ale bližší běžnému automobilistovi. Peugeot „Delphine“ urazil v lednu 1935
vzdálenost 100 000 km rekordním průměrem 60 km/h včetně zastávek u hlavních prodejců značky, další silniční
rekordy padají následujícího roku díky „Delphine II“ (sedan Peugeot 402) a „Rosalie IX“ (Citroën Traction 11 CV).
Poslední ze sady Rosalií byl vůz „Yacco Speciále“ s právě na trh uvedeným vznětovým motorem Citroën. V té době koupil
Anthony Lago společnost Talbot a kontaktoval Dintilhace s návrhem, že jeho silné a elegantní automobily budou propagovat
oleje Yacco, pokud mu bude firma dodával oleje zdarma, a ještě mu zaplatí 50 franků za každý nový vůz, který vyjede
z továrny. Je jasné, že olejář nekývl. Dne 18. května 1937 vyrazil na trať Montlhéry velký Matford s motorem V8
3631 cm³ s posádkou čtyř závodnic. Losovaly, čí křestní jméno speciál ponese. „Claire“ pak kroužila deset dnů po trati
průměrem přes 140 km/h a získala 10 světových rekordů. Vynecháme rekordy motocyklů, člunů a letadel. Firma bez
surovin a před krachem odstranila roku 1944 Jeana Dintilhace z představenstva. Nové vedení a noví akcionáři firmu
na poslední chvíli zachránili. Jako ozvěna dávných časů se roku 1953 objevil na Montlhéry speciál Citroën 2CV radikálně upravený
inženýrem Barboten. Vyjel devět mezinárodních rekordů.
Tím končí heroické období rekordů Yacco. Bylo prvním olejářem, který do maziv začal přidávat aditiva. Jen do roku 1931 napočítali
522 rekordů. Zelenožlutý znak se později objevoval ve 24h Le Mans, v MS i na domácích tratích rallye,
sportovních vozech, Dakaru nebo silničních motocyklech, ale to je už úplně jiný příběh.
|
