|
Renault na jedné straně tvrdí, že se u osobních vozů úplně vzdá spalovacích motorů (Ženeva, březen 2024), na druhé straně se hrdě
hlásí k historii automobilů s výfuky. Na Rétromobile, v lednu 2024, to dokazoval výstavou rekordních modrých speciálů.
Pětici rekordních modrásků z výšky hlídala plně funkční replika závodního letounu Caudron‑Renault Rafale C460. Société
des avions Caudron (1909 až 1933) byla jedna z nejvýznamnějších francouzských leteckých továren. Její letadla bojovala v první
i druhé světové válce. Louis Renault se kromě automobilů zajímal i o letadla. Roku 1933, díky finančnímu kolapsu, Caudron
koupil. Narodila se Société anonyme des avions Caudron, kterou popisovali jako Caudron‑Renault. Pokračovala ve vývoji a výrobě
letadel, po druhé světová válce ale zanikla. Renault byl jednou z prvních automobilek, vyrábějících lehké letecké motory. Závodní stroje
s vynikající aerodynamikou konstruoval uznávaný letecký a automobilový inženýr Marcel Riffard. Vítr hraje v aerodynamice
významnou roli. Jmény divokých nezkrotných větrů příhodně křtili své letouny: Rafale (silný, náhlý nápor větru, náhlá přeháňka ve Francii),
Simoun (horký, suchý prachový vítr za afrických a asijských bouří - synonymum je Khamsin), Typhoon (tropický cyklón na severní polokouli
v severozápadním Pacifiku) a Cyclone (je bouře nebo systém větrů rotující kolem středu nízkého atmosférického tlaku, často
přináší silný déšť). Renault použil jméno Rafale poprvé v roce 1936. Patřila jednomístným závodním letounům. V letech 1934 postavili
jeden kus C450, pak tři C460 a nakonec roku 1936 dva C461. Rafale vyhrály několik závodů a rychlostních rekordů. Často je vyzdvihován výkon
pilotky Hélène Boucherové za kniplem C450 v kategorii lehkých letadel na trati dlouhé 3 km. Vzdálenost 1000 km zdolala
rychlostí 455 km/h. V kokpitu Rafale se vyznamenala také jiná dáma – Maryse Bastié. Automobilka dnes prezentuje Rafale jako symbol
větru, tedy výkonu, emocí, odvahy a charakteru. Riffardovy aerodynamické poznatky se promítly také do konstrukce řady rekordních vozů Renault.
Nejstarším zástupcem na piedestalu výstavky byla replika mohutného aerodynamického jednomístného vozu Renault 40 CV (1926)
s nejvyšší rychlostí přes 190 km/h. Autodrom Linas‑Montlhéry otevřeli roku 1924. Okamžitě se stal velmi sledovaným kolbištěm
odvážných pilotů a jejich automobilů v boji o rychlostní a vytrvalostní rekordy. Louis Renault si velmi přál uspět.
Jeho zbraní byl impozantní obří dvoutunový 40 CV s šestiválcem 9121 cm³ (140 koní) se třemi karburátory, čtyřstupňovou
převodovkou a bubnovými brzdami jen vzadu. Za přípravu speciálu byli zodpovědní inženýři Plessier a Gartfield. Tisk neměl odvahu psát,
že chladič přesunuli na poslední chvíli před motor. Vůz dostal kapalinové přední tlumiče, upravili i čtvrteliptická pera podvěšené zadní
nápravy. Třetím pilotem byl Guillon. O vůz pečovalo 14 pečlivě trénovaných mechaniků. Dva z nich měli na starosti každé kolo,
tři tankovali, další doléval vodu do chladiče, jiný se staral o olej a další na všechno dohlížel a kontroloval vůz. Auto souběžně
zvedaly čtyři zvedáky. Nejkratší zastávka trvala pouhých 52 sekund! Vzdálenost 50 mil (80,5 km) překonali průměrem 190,013 km/h,
za 24 hodin dosáhli Ø 173,649 km/h. Kromě toho přepsali rekordy na 1000 a 2000 mil, na 2000, 3000 a 4000 km.
Jejich výkon překonal metu ustavenou konkurenčním Voisinem. Doplňujeme, že přítomnému uzavřenému vozu 40 CV NM o rok dříve
předcházel nevystavený otevřený 40 CV, který ustavil rekordy na 1, 3 a 6 hodin, později na 24 hodin, 500 km, 500 mil,
v červnu 1925 na 1500 a 3000 km a v říjnu je ještě vylepšil.
Renault Nervasport (1934). Skoro deset let vytrvala série rychlostních rekordů, o které se zasloužil Renault 40 CV
v roce 1925 a pak o rok později jeho lehce aerodynamicky optimalizovaná verze. Pak Louis Renault vyzval specializované inženýry
ke stavbě dalšího speciálu. V zadání stálo, že motor musí být standardní, v podobě v jaké opustí výrobní linku, tedy osmiválec
4826 cm³ (108 k) s třístupňovou převodovkou. Bubnové brzdy na všech kolech si musely poradit s hmotností vozu 1600 kg.
Na standardní podvozek připevnili dřevěný rám, nesoucí speciální karosérii ze skicáře odborníka na tvar závodních letadel. Nervasport slučoval
kvality výkonu a aerodynamiky. Speciál svěřili týmu čtyř závodníků pod vedením Auguste Riolfa. Ve dnech 4. a 5. dubna 1934
se na okruhu Linas‑Montlhéry střídali za volantem ve tříhodinových směnách. Po 48 hodinách, 3 minutách a 14 vteřinách
jízdy pokořili devět mezinárodních a tři světové rekordy. Za 48 hodin ujeli vzdálenost 8037 km průměrem 167,445 km/h.
Renault‑Riffard Tank 4 CV (1956). Jeho trubkový rám a mechanické komponenty pocházely z jednoho ze dvou
postavených vozů Guépard, které dala dohromady pařížská SER (Společnost věnující se studiu a výzkumu) v roce 1953. Po havárii jednoho
z vozů bylo rozhodnuto jej přestavět pro získání světového rychlostního rekordu třídy 750 cm³. O karosérii se znovu postaral
letecký aerodynamik Marcel Riffard z pobočky Caudron. Jeho konstrukce využívá profil leteckého křídla. Po nové homologaci (1956) speciál
pojmenovali Renault‑Riffard Tank 4 CV. Řadový čtyřválec 748 cm³ z R4CV měl blok 662‑2 s hlavou modelu 1063
s většími ventily a pětistupňovou převodovku Claude. Brzdy na všech kolech bubnové.
Populární Renault Etoile Filante (1956), česky Padající hvězda nebo Létavice, vycházel z poválečného nadšení leteckými
technologiemi, z nichž se snažily čerpat i automobilky. Jejich nadšeným propagátorem byl také Joseph Szidlowski, zakladatel firmy
Turboméca. Expert turbínových motorů viděl jejich budoucnost i v automobilech. Podařilo se mu přesvědčit tehdejšího šéfa automobilky
Pierre Lefaucheuxe, aby nechal postavit experimentální vůz. Jeho stavbou pověřil odborníky – šéfa vývoje Fernanda Picarda, experta motoráře
Alberta Lory a inženýra Jeana Héberta, který měl rovněž „hvězdu“ řídit. Turbínový motor (270 koní) Turboméca vestavěli do trubkové
konstrukce potažené tenkou polyesterovou slupkou karosérie. Měl hmotnost 950 kg a kotoučové brzdy na všech kolech. 5. září 1956 se
nad solnými pláněmi Bonneville rozléhal svist turbíny vozu, překonávající kilometrový úsek dodnes nepokořeným rekordem 306,9 km/h a trať
dlouhou přes 5 km rychlostí 308,85 km/h.
Nejmladším v expozici byl Renault Dauphine „Speed Week“, postavený roku 2016 na oslavu 60. výročí rychlostního rekordu
speciálem Étoile Filante na americkém Solném jezeře v Bonneville. Renaultovy renovační dílny ve Flins připravily tento speciál, jehož
základem byl Renault Dauphine (1961) vestavbou předepsané vnitřní ochranné klece a dalšími požadavky na automobily kategorie CGC (Classic Gas
Coupe) z let 1928 až 1981 a s motory objemu 754 až 1016 cm³. Vůz vážící 650 kg brzdily kotoučové brzdy na všech
kolech. Řadový čtyřválec 956 cm³ (70 koní) pracoval s pětistupňovou převodovkou. Speciál řídil Nicolas Prost, syn pilota
F1 Alaina.
Vystavovali také stoprocentně elektrický Renault Mute the Hot Rod, který postavili roku 2023, když spojili nerenovovatelné díly
z odstrojeného Renaultu 6 CV MT (1924) s elektrickým ústrojím moderních elektrických vozů 4T, R5 a Twingo. Použili
přístup oblíbený u hot‑rodů ve 40. letech dvacátého století v USA – odstranili přebytečné díly karosérie. Děti se v něm
mohly nechat vyfotografovat.
Použitá literatura:
Jiří Fiala: Renault historie, 1990
Pierre Dumont: Les Renaults de Louis Renault, 1983
Ulrich Bethseidr-Lieser Renault: Im zeichen des Rhombus, 1995
Yves Hobbs: Renault 1898 – 1965, 1966
William „Bill“ Boddy: Montlhéry – The story of the Paris Autodrome, 2006
|
