Na jízdu jsem se objednal podle pokynů ve voucheru, sdělili mi, že mne bude kontaktovat telefonem organizátor akce.
No a po pár dnech skutečně volal pan Chabr a nabídl dva termíny, já zvolil hned ten první v neděli 13. dubna 2024.
Pak volal ještě den předem, že se akce koná, počasí bylo vyhovující, nepršelo a bylo poměrně teplo.
Půjčovaný monopost byla formule bývalé národní třídy NF1400 (národní formule, objem motoru do 1400 cm³). Národní formule
začínala počátkem sedmdesátých let dvacátého století jako formule Škoda. Vozy tehdy vyráběl Metalex a měly upravený motor Škoda 110.
Později dostaly motory Škoda 105 a v devadesátých letech došlo na motory Škoda Favorit (1300) a nakonec na motory z Fabie
(1400). Všechny tyto motory byly hliníkové a koncepčně vycházely z motoru Škoda 1000 MB (z roku 1964). Měly rozvod OHV,
jeden sací a jeden výfukový ventil, směs do válců se připravovala v karburátoru. Motory se lišily vrtáním, zdvihem a objemem,
předpisy se postupně uvolňovaly a umožňovaly větší úpravy pro zvýšení výkonu. Motory NF1400 měly karburátory Pierburg, které se dříve
montovaly do Favoritů, sériové motory ve Fabii měly vždy vstřikování paliva.
Zkoušený monopost postavil Tomáš Chabr ve své společnosti Chabr Motorsport v roce 2002 a pojmenoval jej Tomis 99‑02.
Nosnou část vozu tvořil rám svařený z chrom‑molybdenových trubek, karosérie byla laminátová, nezávisle zavěšená kola byla
odpružena vinutými pružinami se soustřednými tlumiči, pérování bylo ukryto kvůli lepší aerodynamice uvnitř karosérie. Motor z Fabie
byl upraven na výkon 140 koní, měl točivý moment 145 Nm, točil až 7000 ot/min a zadní kola poháněl přes anglickou
převodovku Hewland. Ta sice byla bez synchronizace, ale byla odolná i vůči normálnímu řazení (bez meziplynu a dvojího sešlápnutí
spojky). Naopak motor podle slov majitele vozu moc nevydržel.
Pan Chabr pro jízdy formulí půjčoval boty, kombinézu, přilbu, rukavice a kuklu (tu jsem měl vlastní). Poté co jsem se nasoukal do kombinézy
a obul si závodní boty jsem byl připraven k jízdě. Problém nastal s přilbou, nenarval jsem pod ní brýle a větší přilbu neměli,
tak jsem jízdu absolvoval bez brýlí. Bylo se třeba nasoukat také do formule. Prostor je tam velmi úzký a stísněný. Víc místa by
měl člověk i v rakvi. Poté co jsem se do vozu nasoukal, bylo mi vysvětleno ovládání vozu. Pedály byly standardně tři, ale hrozně
blízko u sebe. Řazení bylo nezvyklé: jednička vpravo dopředu, dvojka uprostřed dopředu, trojka uprostřed dozadu, čtyřka vlevo dopředu
a pětka vlevo dozadu. Jednička se používala jen pro rozjezd. S vozem jsem jel 15 "okruhů". Každý spočíval v rozjetí se po
rovné části letiště (asi 500 metrů), zabrzdění, otočení vozu, zpět po rovince a po zabrzdění opět otočka. Zrychlení měla formule
fantastické, brzdila také velmi dobře, jen se člověk musel opřít do pedálu. Chod všech pedálů i řazení byl velmi krátký, strmé řízení
miniaturním volantem také vyžadovalo větší sílu. Na volantu se proti sobě rozsvěcovaly dvě řady svítivých diod, žluté vyzývaly k přeřazení
na vyšší stupeň, červená už znamenala nebezpečí přetočení motoru. Několikrát jsem jel na konci rovinky i na pětku a brzdil až pár metrů
za kužely, označující optimální místo pro pomalejší brzdění. Formule měla hladké pneumatiky (slicky), které vyžadovaly suchou dráhu, kdy
měly podstatně větší přilnavost než pneumatiky se vzorkem (větší styčná plocha, měkčí směs než u běžných pneumatik). Překvapil mne
velký poloměr otáčení, měl jsem co dělat, abych se na vymezené ploše otočil. Rychlejší jízdu do zatáčky si zde člověk neměl kde vyzkoušet.
V posledním kole mi zamávali šachovnicovým praporem, já dojel "dochlazovací kolo" a bylo po jízdě. Největší problém nastal při
vystupování. Nebyl jsem schopen se z formule vysoukat, prostor byl příliš malý, nemohl jsem ohnout nohy a někde se zapřít. Nakonec
mne z vozu vytáhli. Při následné prohlídce vozu a několika dotazech jsem zjistil, že auto nemá alternátor, že jsem seděl na nádrži
a pod nohama měl malý akumulátor. Formule neměla ani vlastní startér, startovalo se externím
startérem (elektromotor na dlouhé tyči).
Závěrem: V zapůjčené formuli si můžete na chvíli vyzkoušet pocity okruhového závodníka. Krátký a tvrdý chod
všech ovládacích prvků, velmi dobré zrychlení lehkého vozu i dobré brzy. Při výkonu 140 koní a hmotnosti jen 420 kg vychází
poměr výkon/hmotnost na 333 koní na tunu (ve voucheru uváděli 350 koní na tunu). Pro porovnání, běžný cestovní vůz by při hmotnosti
1500 kg musel pro obdobné zrychlení mít výkon 500 koní. Samozřejmě ve formuli hraje také velkou roli hmotnost jezdce, dobové
předpisy požadovaly hmotnost vozu NF1400 s jezdcem minimálně 510 kg, kdy poměr výkon/hmotnost klesne na 275 koní/1000 kg.
Pérování je tvrdé a ve formuli se zahřejete jako v sauně.
Na následujících snímcích je testovaná formule Tomis 99‑02. Fotky jsem ručně upravil a doplnil technickým popisem.
Poslední odkaz ukazuje mapku letiště u Března.
