|
Automobilka Škoda zahájila v roce 1964 výrobu nového modelu 1000 MB. Číslice 1000
označovala přibližný objem motoru a písmena MB byla zkratkou města, kde se vozy vyráběly
(Mladá Boleslav). Pro "embéčka", jak je lidé nazývali, byla postavena nová továrna. Vozy tohoto
typu měly motorizovat Československo, cena vozu byla kolem 45 000 Kčs. Koncepce
"vše vzadu" byla tehdy moderní a vůz se poměrně úspěšně vyvážel i do řady zemí západní
Evropy. Automobil byl výrazněji modernizován v roce 1966 (zvýšen výkon, nové otvory pro
přívod vzduchu) a v roce 1968 (nové zadní okno, jiná maska). Výroba byla ukončena
v roce 1969, kdy přišel inovovaný model Škoda 100.
Bližší seznámení s vozem jsem absolvoval v autoškole během let 1971 a 1972. Vůz měl
na svou dobu celkem slušné jízdní vlastnosti, mnohem lepší než starší Octavia. Protože měl
samonosnou karosérii a byl poměrně lehký, měl také lepší dynamiku než předchozí těžší Octavia.
Byl porovnatelný s obdobnými vozy vyráběnými v té době na západě (například Renault 8).
Embéčko bylo přetáčivé, citlivé na boční vítr a mělo nepraktický malý a hlavně plochý přední
zavazadlový prostor. To trochu vylepšoval další zavazadlový prostor, který byl za zadními sedadly
před motorem. Lehká karosérie poskytovala posádce velmi malou ochranu při nárazu. Také nádrž,
umístěná vepředu, která při čelním nárazu obvykle praskla, na bezpečnosti nepřidala. Výhodou vozu
zato byly jízdní vlastnosti v zimě, kdy zatížená zadní náprava přenášela výkon dobře na kluzkou
vozovku. Na kluzkém povrchu se dalo s vozem jezdit kontrolovaným smykem, odsazení zadní části
se dalo korigovat plynem, muselo se ovšem správně kontrovat volantem, aby vůz nedostal hodiny.
Někdy se zase vůz choval nedotáčivě, když lehká příď nechtěla zahnout kam měla.
Volant měl zbytečně velký průměr a velmi tenký věnec, pedály byly proti ose sedadla posunuty doprava,
levou nohu nebylo kam odložit, překážel podběh předního kola. Občas byl problém se zařazením zpátečky,
brzdy byly bubnové bez posilovače, takže bylo třeba pedál pořádně sešlápnout. Tachometr měl nelinární
stupnici.
První vozy byly poměrně tiché, po modernizaci a zvýšení výkonu počátkem roku 1966, se hladina
vnitřního hluku zvýšila. Tenké plechy karosérie poměrně rychle korodovaly a po sundání blatníků
nebylo občas nové na co přimontovat, protože urezavěly okraje skeletu, na které byly přišroubovány.
Vůz, se kterým jsem jezdil v autoškole měl silně "vyběhaný" motor a ten téměř netáhl. Po
rozjezdu do prudkého kopce se musel celý kopec vyjet na "jedničku", dvojka už vůz neutáhla. Vůz
byl také dost hlučný.
Zvládl jsem v něm ale bez problémů svůj první smyk na náledí. Při jedné jízdě jsem ujel několik
kilometrů se zataženou ruční brzdou a nikdo si toho nevšiml. Jednou jsem málem rozplácl instruktora
o přední sklo, když mi před vůz vběhl malý chlapec, já prudce zabrzdil a instruktor nebyl právě
připoután. Nejhorší zážitek jsem měl při závěrečné zkoušce, kdy jsem jel po měste a proti mě
vyjely ze zatáčky dva náklaďáky vedle sebe a vesele se předjížděly. Musel jsem jim uhnout na chodník
a byl jsem z toho tak "rozhozenej", že jsem nebyl schopen zastavit a jel po chodníku tak dlouho,
než nezabrzdil instruktor. Řidičák jsem ale dostal a od té doby (květen 1972) se pohybuji legálně
po silnicích za volantem různých automobilů.
Následují tři snímky, první dva jsou ilustrační. Na třetím je vůz, se kterým jsem projezdil autoškolu
a za jehož volantem jsem získal řidičský průkaz. Na posledním obrázku je pilový diagram vozu Škoda
1000 MB.
|
