Produkce terénních vozů Hummer pro americkou armádu byla zahájena v roce 1983. Od roku 1992 byly vozy
Hummer prodávány i do civilního sektoru. Roku 1999 se stal majitelem automobilky koncern General Motors.
V roce 2002 dostal původní Hummer označení H1 a na trh byl uveden nový menší Hummer H2. V roce
2004 představili nejmenší model Hummer H3. Výrobu původního modelu H1 ukončili roku 2006, modely H2 a H3
vyráběli do roku 2010, kdy General Motors ukončil výrobu vozů značky Hummer.
Hummer H3 byl postaven na platformě GMT355, kterou sdílel s vozy Chevrolet Colorado a GMC Canyon.
Model H3 dostal řadový pětiválcový motor GM L52 Vortec 3.5/220 HP. V roce 2007 zvětšili
objem a výkon na 3.7/245 HP a od roku 2008 montovali také větší osmiválec V8 5.3/305 HP. Vůz mohl
mít mechanickou pětistupňovou převodovku nebo čtyřstupňovou automatiku. Vozy vyráběli v USA a montovali
je také v Jižní Africe a Rusku.
K narozeninám jsem dostal voucher na projížďku vozem Hummer H3. Tak jsem zatelefonoval na ve voucheru
uvedené číslo a objednal si jízdu. Uskutečnila se poslední říjnovou neděli roku 2012. V domluvený čas
dorazil před nákupní centrum Oáza v Kladně černý Hummer H3 s majitelem a instruktorem v jedné
osobě. Testovaný Hummer byl vyroben v roce 2006, měl benzínový pětiválec Vortec s výkonem 220 koní
a klasickou čtyřstupňovou automatickou převodovku s hydrodynamickým měničem. Motor vozu byl doplněn
o alternativní pohon na plyn (LPG). Nádrž na plyn zabírala velkou část zavazadlového prostoru. Do vozu
bylo možno načerpat 90 litrů benzínu a asi 50 litrů plynu. Motor startoval na benzín, po zahřátí se
přepnul na plyn.
Vůz měl velkou světlou výšku, podlaha byla vysoko nad zemí, nastupovalo se jako do nákladního auta, pod dveřmi
byla chromovaná kovová trubka s plastovými nášlapy, které usnadňovaly nastupování do vozu. Sedadla měla
kožené čalounění, řidičovo sedadlo se seřizovalo elektricky. Pod poměrně velkým volantem se nacházela jen jedna
páčka vlevo, tou se ovládaly jak ukazatele směru, tak stěrače. Kaplička pod volantem obsahovala kruhové přístroje:
otáčkoměr, měřič paliva, ukazatel teploty chladicí kapaliny a tachometr se dvěma stupnicemi - větší v MPH
(mílích za hodinu) a menší červenou, hůře čitelnou - ta udávala rychlost v km/h. Uprostřed byla mohutná
řadicí páka automatické převodovky s polohami P-R-N-D-3-2-1. Uprostřed přístrojové desky se nad autorádiem
nacházela řada tlačítek volby pohonu a uzávěrek diferenciálů. Malý displeji ve zpětném zrcátku ukazoval venkovní
teplotu a udával jedním nebo dvěma písmeny přibližný směr jízdy (elektronický kompas, směr udával anglicky: N,
NE, E, SE, S, SW, W a NW).
Po usednutí za volant a nastartování jsem sešlápl brzdu, zařadil "D" (Drive), pustil brzdu a vůz se ploužil
vpřed. Po sešlápnutí plynu se pak rozjel. Hummer H3 není rozhodně určen pro sportovní jízdu na normální
silnici. Při sešlápnutí plynu se sice motor roztočí, ale než převodovka zareaguje a vůz o hmotnosti
téměř 2150 kg se trochu rozpohybuje, trvá vzhledem k udávanému výkonu 220 koní neúměrně dlouho.
Sedadla mají jen náznak boční vedení a pérování bylo dost tvrdé. Ale po krátké jízdě jsme vyjeli za Kladno
a hurá do terénu.
Po odbočení ze silnice jsme jeli chvíli po polní cestě, kde byly velké díry. Po projetí několika děrami se
sesypal sníh ze střechy na čelní okno a nebylo nic vidět. Hummer má poměrně malá okna a mohutnou kapotu, výhled
je horší než u běžného osobního vozu. Po zasypání sněhem ale už nebylo vidět vůbec nic. Musel jsem zastavit
a instruktor škrabkou odstranil sníh. Pak jsme kousek popojeli a cesta byla zarostlá šípkovými keři. Instruktor
opět vystoupil a prostříhával nám cestu, jako princ v pohádce o šípkové Růžence. Jen neměl meč, ale
zahradnické nůžky.
No a pak jsme se dostali do terénu, o kterém bych řekl, že je neprůjezdný. Strmé srázy, příkrá stoupání,
hluboké louže, samá jáma a hrbol. Ze sjezdů jsem stál na brzdě a ono to i ve sněhu brzdilo, projeli jsme
hlubokými loužemi, po zapnutí uzávěrek diferenciálu a zařazení dvojky nebo jedničky se vydrápali po příkrých
srázech, vyzkoušeli si boční náklon. V jednom delším stoupání se ale vůz zastavil a hrabal na místě. Musel
jsem tedy zacouvat dolů a více se rozjet. Na třetí pokus se podařilo a vyjeli jsme i tento kopec. Zasněžený
terén nečinil vozu žádný problém. V terénu to s posádkou házelo, když jsme jeli do prudkého stoupání,
bylo vidět jen oblohu a kam vede cesta za horizontem věděl jen instruktor, který mne terénem vedl. Prostě úplně
nový zážitek. Instruktor říkal, že při takové jízdě splujezdkyně ječí. Sice jsme žádnou neměli, ale dovedu si
to živě představit. Na vrcholku jednoho z kopců jsme zastavili, vůz vyfotografovali a jeli zase zpět.
Po zastavení vozu a zařazení parkovací polohy "P" se automaticky odemknou dveře.
Závěrem: po normální silnici nuda, velká líná americká krabice. V terénu neskutečný zážitek, vůz projede
i tam, kde bych se bál šplhat pěšky. Brodivost je údajně až 60 cm, terénní pneumatiky, pohon všech kol,
uzávěrky diferenciálů a velký točivý moment si poradí se vším. A to údajně model H3 nezvládá terénní překážky,
které zdolají jeho větší "sourozenci", modely H1 a H2. Na silnici si H3 podle instruktora vezme tak 17 litrů
na sto kilometrů, v terénu spotřeba vyskočí ke třiceti litrům. S pohonem na plyn jsou náklady na provoz
asi poloviční. Nový vůz stál v roce 2006 přibližně 1,4 miliónu korun. V době jeho testu (2012) byla
cena vozu asi 350 až 400 tisíc korun.
Na připojených fotografiích poněkud horší kvality je testovaný vůz. Snímky byly pořízeny mobilem, protože paměťová
karta z digitálního fotoaparátu zůstala v počítači a fotky nebylo na co ukládat. Snímky jsou doplněny
technickým popisem a několika dalšími drobnými postřehy. Poslední série snímků je z webu půjčovny tohoto vozu.
