Lancia D50, Itálie 1955 (1954-1955)

Vůz bez dveří, jednomístný monopost, motor vpředu a pohon zadních kol. Zážehový, kapalinou chlazený vidlicový osmiválec (V8), rozvod DOHC, objem 2488 cm³, vrtání 73,6 mm, zdvih 73,1 mm, komprese 10,5, dva ventily/válec, čtyři karburátory Solex, bez přeplňování, výkon 191 kW (260 koní) při 8200 ot/min, točivý moment 210 Nm při 6000 ot/min, mechanická pětistupňová převodovka, rozvor náprav 2280 mm, rozchod kol 1294/1330 mm, pohotovostní hmotnost 620 kg, maximální rychlost 300 km/h. Vpředu dvojité příčné závěsy a příčné listové pero, vzadu náprava DeDion a příčné listové pero, přední brzdy bubnové, zadní bubnové.

Závodní monopost Lancia D50 navrhl Vittorio Jano, v letech 1954 až 1955 postavili celkem šest vozů. Zvláštností byly boční nádrže a vůči ose vozu šikmo uložený motor. V roce 1956 vůz převzal Ferrari a pokračoval v jeho vývoji (Ferrari Lancia D50).
Monopost, vystavený v muzeu, neměl žádný popis. Na webu Mauto uváděli: Mezi zvláštnosti vozu patřily dvě palivové nádrže umístěné mimo karoserii, odděleně od karoserie vozu, kterými chtěl Jano dosáhnout dobrého aerodynamického profilování. S pohotovostní hmotností 620 kg patřil vůz také k nejlehčím jednomístným vozům té doby, nový Mercedes W196 vážil 690 kg. Závodní premiéru si vůz odbyl při Velké ceně Španělska 1954, za volantem byl Alberto Ascari, který měl čerstvě roční smlouvu s Lancií. První vítězství přišlo s Ascarim ve Velké ceně Turína 1955 a poté ve stejném roce ve Velké ceně Neapole.
Foto: Z.Patera Auta5P, Museo Auto Torino 2024+Mauto+J.Fiala+archiv A5P.