|
Soutěž elegance ve Villa d’Este 2022 vytáhla na světlo nejeden poklad. Mimo jiné unikátní třímístné Ferrari ze šedesátých
let dvacátého století. Jeho příběh je plný mužů zvučných jmen.
Enzo Ferrari se počátkem šedesátých let tvrdohlavě bránil přijmout tehdy moderní koncepci vozu s motorem uprostřed.
Nakonec se po dlouhém přemlouvání nechal přesvědčit bohatými přáteli a obchodními partnery Gianni Agnellim a Luigi
Chinettim, aby souhlasil se stavbou experimentálního Ferrari. Návrhem tvarů pověřil studio Pininfarina, se kterým často spolupracoval,
a které bylo na silném vzestupu. Giovanni Batista Farina předal roku 1961 vedení nové továrny v Grugliasco s roční
kapacitou 11 000 vozů synovi a navzdory všeobecným ekonomickým problémům navýšil hodnotu společnosti osminásobně,
dosáhl celosvětového působení. Produkce továrny se během krátké doby zdvojnásobila. Kromě nových vozů studio každý rok
představilo několik konceptů. Skupina Pininfarina byla na vrcholu.
Ferrariho zadání se ujal šéfdesignér Aldo Brovarone. Vycházel z konceptu
Dino Berlinetta Speciale, hvězdy Pařížského
autosalonu v říjnu 1965. První nákresy se narodily počátkem roku 1965. Začátkem léta obdrželo studio z továrny Ferrari,
respektive skladu zásob její pobočky Sefac S.p.A., vyrábějící závodní automobily, první šasi Dino #0840. První karosérii postavili
v rekordně krátké době s využitím závodního trubkového prostorového rámu, na který připevnili hliníkové díly karosérie.
Jen tak tak stihli autosalon. Tou dobou byl prostor prototypu pro motor a převodovku prázdný, šlo výhradně o celkový vzhled.
Design studie se netajil tím, že vyšel z tvarů Fiat-Abarth 1000 GT Spider, který nakreslil Leonardo Fioravanti v roce
1964. Dino se vyznačovalo absencí masky chladiče, dvěma páry světlometů chráněných jednodílným čirým krytem z plexiskla,
ale oproti Abarthu silně zmenšeným čelním sklem. Po autosalonu vůz vybavili za předními sedadly podélně uloženým hliníkovým
dvoulitrovým motorem V6 (180 koní) a pětistupňovou nesynchronizovanou převodovkou Ferrari. Jak bylo u tehdejších
závodních vozů zvykem, volant byl vpravo. Rudý lak byl stejný, jako u Ferrari. Giovanni Batista Farina nebyl s tvary
příliš spokojen, byly na něj moc hrubé. Enzovi se nelíbil stísněný interiér a nepohodlné nastupování, přesto nakonec svolil
s pokračováním vývoje v podobě druhého prototypu. Giovanni Batista Farina („Pinin Farina“) zemřel 3. dubna 1966.
Automobil Dino Berlinetta GT debutoval na Turínském
autosalonu v listopadu 1966, bok po boku sesterského kupé Fiat Dino 2000 Spider. „GT“ se od předchozího prototypu „Speciale“
lišilo jinak tvarovanou přídí se štěrbinou pro vstup chladicího vzduchu, jen dvěma světlomety, delší zádí a jinak tvarovanou
zadní maskou. Volant přestěhovali doleva. Motor převzali z předchozího prototypu, ale převodovka byla německá ZF.
Berlinetta GT byla již vzhledově blízko pozdějšímu sériovému modelu Dino 206 GT. Ani v tomto případě nebyl Enzo
příliš spokojen. Oba prototypy se později staly kořistí sběratelů.
Právě zde jsou kořeny atypických vozů, po nichž toužili oba pánové, kteří si zcela unikátní třímístné vozy objednali.
Ferrari 365 P Berlinetta Speciale Tre Posti
se právem stalo v říjnu 1966 hvězdou autosalonu v Paříži. Studio Pininfarina a stylista Aldo Brovarone,
použili šasi závodního Ferrari 365 P2 (svařované ocelové trubky s vyztužujícími hliníkovými plechy),
uprostřed něhož podélně ležící vidlicový dvanáctiválec DOHC 4390 cm³ se třemi karburátory Weber
40 DFI dával výkon až 380 koní. Převodovka byla pětistupňová, ručně řazená. Zavěšení kol lichoběžníkové
(teleskopické tlumiče, vinuté pružiny, příčné zkrutné stabilizátory), všechny brzdy kotoučové. Hmotnost vozu činila
1020 kg, nejvyšší rychlost 300 km/h. Vnější rozměry: 4400 x 1890 x 1190 mm se příliš nelišily od závodních vozů
Ferrari 365 P2, vzešlých z tvrdých bojů s Fordy na závodních okruzích. Ferrari 365 P Berlinetta Speciale
Tre Posti bylo první Ferrari s motorem uprostřed, schválené pro běžný provoz. Karosérii oproti Dinu rozšířili, obdařili
plynulejšími liniemi a rozměrným průhledným střešním dílem. Řidič seděl uprostřed (jeho sedadlo lze natočit kvůli snadnějšímu
nastupování) a z každé strany měl jednoho spolujezdce, posunutého poněkud vzad. Třímístný speciál předběhl o několik
let vozy Matra stejné koncepce, o McLarenu F1 nemluvě. První, bílý vůz (šasi #8971) si odvezl italský závodník Luigi
Chinetti, který během druhé světové války emigroval do USA. Třikrát vyhrál 24 hodin Le Mans a dvakrát stejně dlouhý závod
ve Spa. Mimo jiné založil světoznámou stáj N.A.R.T. Jako americký importér Ferrari měl na tvrdohlavého commendatora určitý vliv.
Luigi Chinetti vystavil koupené třímístné Ferrari na londýnském autosalonu v Earls Court a pak je přepravil přes oceán.
Prodal je bankéři Marvynu Cartonovi z New Yorku, který mu jej po několika měsících vrátil. Ferrari bylo údajně ve městě
nepraktické a příliš výkonné, místo něj si koupil Ferrari 365 P 2+2. Další kupec, rodinný přítel Jan de Vroom
a spoluzakladatel N.A.R.T. si stěžoval, že se s Ferrari špatně parkuje. Auto pak příležitostně řídil syn závodníka,
Luigi „Coco“ Chinetti. Ferrari od roku 1973 stálo v garáži, pak je nechali renovovat u specializované karosárny Carini
Carrozzeria Wayne Cariniho. Po renovaci se vůz s necelými 8000 km na tachometru ocitl v Goodwoodu na Festivalu
rychlosti a na kalifornském Concorso Italiano se zjevným cílem vzbudit zájem potenciálních zájemců o koupi. V srpnu
2014 v aukci během Monterey Car Week v Pebble Beach došlo k divokému přihazování. Relace skončila na
23,5 milionu $, ale i to bylo prodávajícímu málo. Navzdory tomu, že nebyl stanoven dolní limit, držitel vůz neprodal.
Automobil měl být, až na smetanový lak, původní.
Druhé Ferrari 365 P Berlinetta Speciale Tre Posti
(šasi #8815) sice začali stavět jako první, ale dokončili později. Vystavili je koncem téhož roku na Autosalonu v Turíně 1966.
Zde je koupil šéf Fiatu Gianni Agnelli. Později se proslýchalo, že měl jisté obavy z chování vozu při vysokých rychlostech.
Od předchozího kusu se liší výrazným křídlem (spojlerem) na zádi, lakem v metalické šedi a podélnými bočními černými pruhy.
Také tento unikát se roku 1976 ocitl v USA, kde několikrát změnil majitele. Mimo jiné jej vystavovali v roce 1989 v Essenu
a v roce 1993 na Soutěži elegance v Pebble Beach.
|
