|
Mnoha lidem nedával spát lákavý a zdánlivě jednoduchý záměr – spojit americký sériový velkoobjemový motor s ladnými
tvary v Itálii nakreslené (a často i postavené) karosérie. Řada bohatých Američanů by si podle nich ráda podobný
unikát pořídila. Projektů na tomto půdorysu vznikla celá řada. Všechny byly pozoruhodné, ale výrazného finančního úspěchu se
nedočkal žádný z nich. Skoro všechny dnes halí tajemství detailů vzniku, stavby a vlastnictví. Typickým příkladem je
Cadillac-Ghia Series 62 z roku 1953.
Tento příběh začal 18. května 1953, když si turínská Carrozzeria Ghia koupila u General Motors dva kompletní podvozky
Cadillac Series 62 (třetí generace). Do elegantního italského šatu je měli obléci designeři Felice Mario Boano a Luigi Serge.
Američané neměli s projektem nic společného, natož aby jej podpořili. Podvozek byl poháněn poctivým litinovým pětiložiskovým
motorem OHV V8 5,4 litru (210 koní) se sériovým čtyřstupňovým automatem GM Hydra‑matic. Plnohodnotné šasi velkého
vozu (rozvor 3201 mm, délka 5558 mm u sedanu nebo 5608 mm v případě kupé a kabrioletu) bylo nevhodné
pro opravdu sportovní karosérii, ale pro luxusní prostorný dvoumístný dvoudveřový vůz bylo jak dělané.
Hlavním rysem italských kreací byla dlouhá přední kapota s krátkým předním převisem a relativně krátká záď. Koncept byl
ideálem návrhem „osobního luxusního vozu“. Jeho základní parametry později splňovaly další, již sériově vyráběné automobily: řada
Lincoln Continental, Ford Thunderbird, Buick Riviera nebo Oldsmobile Toronado ze šedesátých a sedmdesátých let dvacátého století.
Nový Cadillac‑Ghia Series 62 (1953) se svým tvarem odpoutal od předchozích vozů, ovlivněných opulentními tvary francouzských
tvůrců doznívající „belle époque“, pro které byly charakteristické vyboulené blatníky a zakrytá zadní kola. Karosárna Ghia jimi
vystrojovala podvozky Alfa Romeo, Lancia a Fiat. Nové tvary inspirovala aerodynamika, letectví a rakety. Problémem se v USA
ukázaly být dva páry dvojitých hlavních světlometů o průměru 5¾ palce (14,6 cm), které byly na celém území
USA povoleny až roku 1958. Cadillac je, jako u prvního automobilu na světě, představil ve „výstavním voze“ LeMans 1953 (tehdy
se tak říkalo dnešním studiím). Inspiraci letectvím si všimneme při pohledu na vyčnívající masku chladiče s mřížkovanou výplní podobnou
„přepravce na vejce“. Horní plocha kapoty motoru se směrem dopředu zakřivuje a zužuje. Její přechod do skoro ploché roviny může někomu
připomínat křídlo, vyboulené blatníky jinému letecké palivové nádrže. Má se za to, že roku 1962 převzal tyto prvky Rolls‑Royce.
Podélnými žebry dosáhli optického snížení a protažení boční linie. Tento prvek pak uplatnil Cadillac u show cars El Camino
a Capri z konce padesátých let a použili je také u první generace Corvette. Panoramatické zadní sklo složili ze dvou dílů.
Prvek, který bychom našli u pozdějšího konceptu Oldsmobile Golden Rocket (1956), Corvette (1963) nebo Buick Riviera ze šedesátých let.
Oba exempláře Cadillac‑Ghia Series 62 se zachovaly. Druhý postavený ukrývá Petersonovo muzeum v Los Angeles. Když jsem
majiteli toho úplně prvního oponoval, že jsem vůz v muzeu neviděl, prozradil mi tajemství. Petersonovo muzeum ukrývá ještě jedno
neveřejné podzemní patro, o kterém se obecně neví. Tam schovávají podobné vzácnosti, jako druhý vyrobený Cadillac‑Ghia. Při
příští návštěvě se tam musíme dostat!
Experti usuzují, že auta se nestavěla souběžně. První, dnes v soukromém držení, jehož fotografie přinášíme, mělo velmi pravděpodobně
premiéru na stánku Ghia v Turínu 1954, a druhé (pozdější z Petersenova muzea), se liší drobnými detaily. Starší má ještě plnící
víčko palivové nádrže v kufru, muzejní vně. Jiné jsou detaily světlometů, chromovaných prvků, nárazníků a koženkou potažených
sedadel. První má mřížku chladiče složenou ze šesti řad vodorovných a deseti svislých otvorů, druhý ze 6 x8 boxů. Muzejní
auto má vpředu na vnější straně hlavních světlometů malá čirá, téměř obdélníková obrysová světla. Průzkum barev potvrdil, že původně byl
lak vozu z muzea bílý a nyní je hnědočervený.
Původních fotografií a údajů o majitelích je velmi poskrovnu. První vůz registrovali v Kalifornii patrně ponejprv v květnu
1955. Koncem osmdesátých let jej restauroval Mike Fennel v kalifornském Saugusu. Patrně tehdy pozměnili (na současný stav) mřížku chladiče,
odstranili obrysové světlomety, vyměnili kola a běloboké pneumatiky za obyčejné černé pneumatiky.
Historie vozu z muzea je neznámá až do roku 1956, kdy jej zaregistrovali v Kalifornii. Další záznam je z roku 1965, kdy jej
získal B. J. Johnson z Long Beach. Další majitel, Thomas Ellison Jr. z Los Angeles jej v osmdesátých letech
nechal renovovat v garáži Scott Restorations/David Grant z kalifornského Van Nuys. Vůz byl černý a interiér červený. Tony
Castello z Palmdale, CA jej začátkem roku 2002 přelakoval. Oba vozy se účastnily přehlídky elegance v Pebble Beach 2002. Roku 2013
zde první z nich vyhrál cenu „Best in Class“. Po opravě šrámů, které auto posbíralo při cestě do Evropy, je zase museli přelakovat.
Pikantní záhadou je, že vlastníci obou vozů tvrdili, že právě ten jejich byl dárkem, který koupil bývalé manželce, velmi slavné filmové
herečce Ritě Hayworthové syn brunejského sultána, princ Aly Kahn. Princ pořídil jeden z těchto vozů na autosalonu v Paříži 1953.
Dárek Ritě ji měl po rozchodu „naklonit“. Existuje také verze Wallace Wysse, který říká, že princ si v Paříži prohlédl Cadillac‑Ghia
a objednal si postavení dalšího kusu. Princi víra umožňovala mít více manželek, ale Ritě se místní zákon nezamlouval. Roku 1951 požádala
o rozvod, který se uskutečnil roku 1953. Herečka při jednání o vyrovnání dostala v říjnu 1953 nabídku 1 milionu dolarů
za dohodu, kterou odmítla. Dárek mohl být jazýčkem na vahách při sporu o výživné na dítě. Není pravděpodobné, že by Ghia vystavila dva
téměř shodné vozy na jednom místě. Dar se patrně týkal prvního postaveného, který princ viděl na autosalonu.
Aby to nebylo tak jednoduché, připomeneme ji ještě pár dalších jmen. Tony Pompeo dovážel do New Yorku exotické a závodní vozy. Jeho
zákazníkem byl v té době i John (pokřtěný Enrione Giovanni) Perona, uváděný počátkem roku 1955 jako majitel vozu. Ale o tom,
že Pompeo auto importoval a prodal Peronovi se doposud nenašel důkaz. Koupil ji u karosárny Ghia, u Kahna nebo u někoho
jiného? A Rita Hayworthová byla údajně přítelkyní Perona a častým hostem jeho newyorského klubu El Maroco. Není pravděpodobné,
že by každý ze jmenovaných vlastnil ve stejnou dobu stejný vůz. Je zcela jisté, že vozy nebyly tři. Existuje řada fotografií, ale žádné doklady,
kdo od koho auto koupil, komu patřilo a komu je kdo prodal. Už jenom absurdní náhodou se zdá být, že Perona i Kahn se narodili
v Turínu, kde sídlila i Ghia. Faktem je, že titulní strana časopisu Road and Track z ledna 1955 ukazuje první vůz Cadillac‑Ghia
vyfotografovaný patrně na jaře roku 1954 na Castello de Valentino v Turíně. Tehdy ve městě zrovna pořádali autosalon...
První vůz nebyl po většinu existence pořádně renovován, trpěl dlouhodobým stáním a občas jej podrobili menším úpravám. Až v nedávné
době pověřil nový majitel vozu Steva Kouracose, majitele garáží Bella Classics v kalifornském Laguna Niguel „ochrannou renovací“. Že se
podařila, ukazují naše obrázky. Interiér je dílem Al’s Garage z Orange, CA. Není známo, že by některý z vozů skutečně měl zadní
nouzová sedadla, která ukazovala fotografie automobilky Cadillac, tudíž kdysi asi existovala.
Myšlenka nezapadla - Cadillac Allanté
Roku 1982 oživil Cadillac ideu osobního luxusního vozu, zakletou do kódu „LTS“ (Luxury Two-Seater). O rok později podepsal kontrakt
s turínskou karosárnou Pininfarina v hodnotě 600 milionů dolarů. Italové měli lisovat a kompletovat karosérie. Sergio
Pininfarina osobně, k nelibosti vlastních designerů, byl zodpovědný za design, pravou rukou byl jeho stylista Mario Vernacchia.
Detroit ovšem vyslal do Turína početnou skupinu amerických inženýrů. Novinku znali interně pod jménem „Italia“, pak „Callisto“ a nakonec,
od května 1985, pod oficiálním jménem „Allanté“ (vhodně znějící jméno vybrali mezi počítačem vygenerovanými 1700 potencionálními jmény).
Cadillac intenzivně potřeboval odpověď na stále oblíbenější evropské, zejména německé, automobily prémiových značek. Chtěl auto s italským
designem a zvučným jménem designera na štítku kufru. Vlastní designéři byli uzemněni argumentem: „bylo by to, jako kdybyste si koupili
džíny bez loga Levi’s na zadní kapse“. Pininfarina postavil v San Giorgio Canavese u Turína novou halu pro kompletace karosérií.
Kvůli leteckému mostu museli rozšířit letiště v Turínu. Karosérie dopravovaly Boeingy 747 Lufthansy a Alitalia. Vešlo se jich
dovnitř 56. V Detroitu je kompletovali se zkrácenou platformou „E“, známou jako „V-body“ (např. Cadillac Eldorado) s motory
V8 4,1 až 4,6 litru. V letech 1986 až 1993 vyrobili 21430 Allanté, které byly prvními novými konstrukcemi roadsteru
od Cadillacu Series 355 z let 1931 až 1935. Nákladný projekt nebyl ekonomickou posilou, ale přenesl konstrukci Cadillacu do moderní
doby, schopnou konkurovat nejnovějším vozům Mercedes‑Benz SL nebo Jaguar XJS.
|
