|
V létě 2006 představil Opel na londýnském autosalonu čtvrtou generaci modelu Corsa, označovanou jako Corsa D,
do prodeje se vůz dostal v říjnu 2006. Historie modelu Corsa začíná rokem 1982, kdy přišla na trh první generace
(Opel Corsa A), vyráběná ve Španělsku v Zaragoze. V roce 1993 ji vystřídala druhá generace (Corsa B),
kterou montovali také v Kolumbii, Mexiku a Argentině. Od roku 2000 prodávali třetí generaci (Corsa C). No
a v roce 2006 přišla čtvrtá generace, tu vyráběli v Německu v Eisenachu a souběžně jako přechozí verze
také ve španělské Zaragoze. Corsa D měla platformu SCCS (Small Common Components and Systems), kterou vyvinul GM
ve spolupráci s Fiatem. Stejnou platformu měly vozy Fiat Grande Punto/Punto Evo, Alfa Romeo Mito nebo užitkové vozy
vyráběné v továrně Sevel: Fiat Fiorino, Citroën Nemo a Peugeot Bitter. Benzínové motory pocházely od GM, naftové
1.3 CDTI vyvinul Fiat, větší 1.7 CDTI pocházel od Isuzu. Corsu D prodávali jako tří a pětidveřový hatchback,
třídveřová měla sportovnější vzhled a připomínala kupé. Vůz měl standardně pětistupňovou mechanickou převodovku,
k silnějším motorům montovali šestistupňové převodovky a k některým motorizacím nabízeli automatizované
převodovky Easytronic nebo klasické čtyřstupňové automaty. Počátkem roku 2010 prošla Corsa modernizací. Karosérie
dostala facelift a byla pozměněna nabídka motorů. Původní motory splňovaly emisní normu Euro 4, inovované motory
pak Euro 5. Pro Německo vyřadili z nabídky koncem roku 2009 litrový tříválec.
Od počátku léta 2013 jsem se několikrát dostal za volant třídveřové bílé Corsy, vyrobené roku 2008. Měla čtyřválcový
motor s objemem necelého 1,4 litru a výkonem 66 kW, tedy 90 koní. Výrobce udával s tímto motorem
maximální rychlost 173 km/h, zrychlení na stovku za 12,4 s a spotřebu 4,8 až 7,8 l/100 km. Při zkušebních
testech akcelerace jsem s uvedeným vozem dosáhl poněkud horšího zrychlení na stovku, časy se pohybovaly mezi 12,5 až
13,2 s. Auto se řídilo celkem v pohodě, jen spojka zabírala na můj vkus hodně u podlahy. Zato ovládání volantu,
brzd a řazení bylo dobré, "na jedničku". Zpátečka se řadila stejným směrem jako jednička, byla jištěna tlačítkem na spodní
části rukojeti řadicí páky. Vůz dobře seděl v zatáčkách i na zimních pneumatikách, pérování bylo spíše tvrdší, náklon
v zatáčkách téměř nepozorovatelný. Poměrně úzká a tvrdší sedadla měla dobré boční vedení těla. Na zadní sedadla se
nastupovalo obtížněji než u pětidveřové verze, ale prostoru pro nohy i hlavu bylo dost i při výšce přepravované
osoby lehce přes 180 cm.
Na přístrojové desce jsem postrádal teploměr chladicí kapaliny (ten dnes nemá ale řada levnějších automobilů). Nezvyklé
bylo ovládání blinkrů a stěračů, stejné už měly dříve uvedené větší modely Opel Astra
a Vectra. Obě páčky se vždy po vychýlení vracely do střední polohy. Blinkr měl při
menším vychýlení "trojblik", po větším vychýlení (cvaklo to) blinkry blikaly trvale, vypnulo je až srovnání volantu do přímého
směru po odbočení. Pokud se blinkry nevypnuly, bylo třeba jejich páčku vychýlit obráceným směrem. Pokud jste zapnuli světlomety
před zasunutím klíčku, automaticky se po vytažení klíčku vypnuly. Vůz tak mohl mít trvale vypínač hlavních světlometů
v poloze "zapnuta potkávací světla" a nezapomněli jste je rozsvítit. Po vytažení klíčku se světla zhasla a po opětovném
zasunutí zase rozsvítila. V předním skle se při jízdě rušivě odrážel stříbrný rámeček středního dílu přístrojové desky,
ten by měl být tmavý matný, aby se nezrcadlil v čelním okně! Při seřizování středních výdechů topení a klimatizace se
mi několikrát stalo, že jsem se dotkl spínače výstražných světel a rozblikaly se všechny blinkry.
V zavazadlovém prostoru byla přemístitelná podlážka. Při její dolní poloze měl kufr objem 285 litrů. Při přesunutí
do horní polohy sice nebyl za nákladovou hranou schod, ale objem zavazadlového prostoru se citelně zmenšil. Po sklopení zadních
opěradel bylo možno převážet objemnější náklad.
Samostatnou kapitolou byl výhled z vozu. Šikmo vpřed výhledu bránily silné, navíc ještě zdvojené sloupky. Také šikmo
vzad byl výhled u třídvéřové verze přes malá zadní boční okna špatný. Přední část kapoty nebyla vidět, takže to bylo jen
na odhadu řidiče a také při couvání se špatně odhadoval volný prostor za vozem. Na mé doporučení si majitelka vozu nechala
namontovat parkovací senzory a couvání bylo rázem bezpečnější. Také na tvar a nastavení bočních zrcátek jsem si musel zvykat,
pohled do nich byl zpočátku "nějak jiný", horní část vnějších zrcátek byla dost zkosená.
Třídveřový vůz vypadal tak trochu jako kupé. Nevýhodou byly dlouhé boční dveře, které vyžadovaly pro pohodlné nastupování
více místa kolem vozu. Při příčném parkování mezi řadou vozů se obvykle nedaly dostatečně otevřít a do vozu se bylo třeba
"nasoukat" a z něj pak "vysoukat".
Jinak měl vůz solidní výbavu, dříve u menších vozů nevídanou. Měl manuální klimatizaci, elektricky ovládaná okna
ve dveřích, elektricky ovládaná a vyhřívaná zrcátka, mlhovky, autorádio s CD a MP3 s ovládáním na volantu, displej
s hodinami a ukazatelem vnější teploty, čelní airbagy (ten před spolujezdcem se dal deaktivovat), kontrolku zapnutí
bezpečnostních pásů řidiče, ABS a ESP, centrální dálkové zamykání se sklopným klíčkem a další výbavu. Základní verze měla
14" kola, testovaný vůz měl plechové patnáctky s pneumatikami 185/65R15. Na discích byly originální plastové poklice
Opel. Proti dříve testovanému vozu Opel Corsa C (třetí generace) byla výbava
mnohonásobně lepší.
Ke kladům Corsy D lze počítat solidní podvozek a dobré jízdní vlastnosti, dobrý výkon uvedeného motoru a jeho velmi
dobré odhlučnění, slušnou nabídku prostoru a nadčasový design. Pro náročnější Opel dodával výkonné verze GSI a OPC
s přeplňovanou šestnáctistovkou a výkony 150 a 192 koní, jejich cena ale už nebyla moc "lidová". Za příplatek
mohl mít vůz také integrovaný nosič jízdních kol, vysunovatelný ze zadního nárazníku.
Naopak nezi zápory lze zařadit horší výhled šikmo vpřed a u třídveřové verze také vzad, chybějící teploměr chladicí
kapaliny nebo bezpolohové páčky směrových světel a stěračů.
Závěrem: solidní menší vůz se sportovním vzhledem, který se nebojí města ani dálnice. Dostatečný prostor,
poněkud horší nastupování a vystupování (platí pro testovanou třídveřovou verzi). S motorem 1.4 o výkonu 90 koní
poměrně slušné zrychlení. Dobré brzdy, snadné ovládání volantu, velmi dobré a bezproblémové řazení.
Přestože měl vůz podle tachometru najeto jen něco přes 60 tisíc kilometrů, byl poměrně poruchový. Postupně odešly obě
lambda sondy ve výfukovém potrubí, byly vyměněny tyčky stabilizátoru na přední nápravě, které klepaly. Výškově seřiditelné
sedadlo řidiče nedrženo nastavenou výšku a spotřeba po městě byla na malý vůz poměrně vysoká, pohybovala se nad 8 litry
na 100 km. Při stavu tachometru kolem 70 tisíc km začala téci chladicí kapalina do oleje, odešlo těsnění pod
hlavou. Oprava včetně přezkoušení těsnosti hlavy vyšla na více než 12 000 Kč. Takovou závadu bych čekal až po
ujetí několika stovek tisíc kilomentrů.
Na připojených fotografiích je testovaný vůz. Snímky jsem doplnil technickým popisem a řadou dalších postřehů. U snímků
motoru naleznete tabulku dodávaných motorů a jejich parametrů. Přidal jsem také návod
k ovládání vozu (soubor PDF).
|
